Osmdesát tři procent Čechů chce zachovat zpravodajství ČT a ČRo. Vláda to ignoruje

Délka článku: 14 minutes

Průzkum agentury NMS přinesl jasnou odpověď: drtivá většina občanů — včetně voličů ANO, SPD a Motoristů — požaduje zachování veřejnoprávních médií v jejich plné funkci. Přesto ministr Klempíř razí zákon, který odborníci označují za přímé ohrožení nezávislosti ČT a ČRo. Vláda si vědomě vybrala cestu proti vůli vlastního elektorátu.

Česká republika zažívá v roce 2026 bezprecedentní politický útok na nezávislost veřejnoprávních médií. Babišova vláda táhne do parlamentu zákon, který ČT a ČRo přesune pod finanční závislost na státním rozpočtu — tedy přímo pod kontrolu toho, kdo právě sedí ve vládě. Nový průzkum agentury NMS přitom bez jakýchkoli pochybností ukazuje, že veřejnost tuto cestu nechce. A co víc: odmítají ji i voliči vládních stran.

Nález průzkumu: Čísla, která vládě nelichotí

Agentura NMS Market Research provedla pro server Novinky.cz reprezentativní průzkum veřejného mínění, jehož výsledky vyšly 17. května 2026 — tedy v době, kdy se v Poslanecké sněmovně připravuje hlasování o Klempířově mediálním zákonu. Načasování nemůže být náhodnější. A výsledky nemohou být pro vládu nepříjemnější.

Celých 83 procent dotázaných si přeje, aby Česká televize a Český rozhlas nadále plnily zpravodajskou roli a informovaly o veřejném dění. Jde o číslo, které v dnešní polarizované době překonává každý volební výsledek jakékoliv strany. Osmdesát pět procent chce zachovat vzdělávací pořady a pořady pro děti a mládež. Sedmdesát šest procent stojí za zábavními pořady. Sedmdesát čtyři procent za sportovním vysíláním. A šedesát osm procent, tedy dvě třetiny Čechů, požaduje zachování publicistiky.

Průzkum NMS: Kolik procent Čechů chce zachovat jednotlivé typy pořadů ČT a ČRo?

Zdroj: NMS Market Research pro Novinky.cz, reprezentativní průzkum, 2026. Respondenti odpovídali na otázku, zda souhlasí s tím, aby veřejnoprávní média zajišťovala jednotlivé služby i do budoucna.

Autoři průzkumu k výsledkům uvádějí: „Veřejnoprávní média ze zákona zajišťují celou řadu služeb. Česká veřejnost jejich zachování podporuje napříč celým programovým spektrem nabídky.” A klíčový závěr studie zní jednoznačně: „Podpora není příliš závislá na stranické příslušnosti. I vládní voliči chtějí, aby veřejnoprávní média tyto funkce plnila nadále.”

Tato věta je zásadní. Nepochází z dílny opozice. Pochází od agentury, která průzkum zpracovala na základě tvrdých dat. A jejím obsahem je prostý fakt: vláda dělá pravý opak toho, co chce vlastní elektorát.

I příznivci ANO, SPD a Motoristů chtějí veřejnoprávní média zachovat

Snad nejvýznamnější zjištění celého průzkumu leží v detailním rozkladu výsledků podle stranické příslušnosti respondentů. Vládní rétorika pracuje s představou, že odpor ke Klempířovu zákonu je záležitostí opoziční bubliny — lidí, kteří volí Spolu, Piráty nebo STAN. Data z průzkumu NMS tuto teorii brutálně rozbíjejí.

Pro zachování zpravodajství ČT a ČRo se vyjádřilo 79 procent voličů ANO. U Motoristů — tedy strany ministra Klempíře, který zákon navrhuje — dokonce 91 procent. Zachování zpravodajství chce jen 64 procent voličů SPD, ale i to je nadpoloviční většina. U opozičních voličů jsou čísla ještě vyšší: Spolu 97 procent, STAN 96 procent, Piráti 94 procent.

Devětadevadesát procent voličů koalice Spolu, šestadevadesát procent příznivců STAN a čtyřiadevadesát procent voličů Pirátů chce zachovat zpravodajství ČT a ČRo. A 79 procent voličů samotného ANO. Vláda přesto tlačí zákon, který tuto službu ohrožuje.

Jinými slovy: Klempířův zákon nenaplňuje přání voličů žádné ze stran vládní koalice. Ani u Motoristů, jejichž ministr zákon předkládá, nenajdete většinu, která by chtěla omezit veřejnoprávní zpravodajství. Přesto vláda pokračuje. Přesto Klempíř říká: „Já to dotáhnu, já to vydržím, já to prosadím, protože prostě chci.”

Tato věta odhaluje podstatu celé kauzy: nejde o naplnění vůle voličů. Jde o naplnění politické vůle jednoho ministra a jeho vládních spojenců — bez ohledu na to, co si veřejnost přeje.

ČT a ČRo vede v důvěryhodnosti. Vláda to označuje za problém

Průzkum NMS přináší ještě jeden klíčový údaj, který vládní narace o „reformě pro lidi” přímo vyvracuje. České televizi důvěřuje 52 procent dotázaných, nedůvěřuje 32 procent. Českému rozhlasu důvěřuje 50 procent, nedůvěřuje 28 procent. Politická analytička NMS Tereza Friedrichová k tomu říká: „Výzkum potvrzuje, že důvěra ve veřejnoprávní média v Česku je stále vysoká.” Dodává, že v důvěryhodnosti ČT i ČRo „výrazně překonávají průměrnou důvěru v média v Česku”.

To je pozoruhodné zjištění v kontextu soustavné démonizace veřejnoprávních médií ze strany vládních politiků a jejich příznivců. Přes veškerou propagandu a přes neustálé výkřiky o „nevyváženosti” a „unitárním pohledu” si dvě třetiny nebo více voličů drží ze svého pohledu střídmý, ale jasný postoj: těmto médiím věřím víc než průměrnému webu.

Důvěra ve veřejnoprávní média podle stranické příslušnosti voličů (průměr na škále 0–10)

Zdroj: NMS Market Research pro Novinky.cz, 2026. Respondenti hodnotili důvěru na škále 0–10; hodnoty vyjadřují průměrné hodnocení voličů dané politické strany.

Důvěra je sice silně stranicky podmíněná — voliči opozice dávají ČT a ČRo průměrně osm bodů z deseti, voliči SPD pouhé tři — ale ani toto „nízké” číslo neopravňuje vládu k destrukci modelu, který pro většinu společnosti funguje. Demokracie se přece nemůže řídit přáním té menšiny, která je nespokojena. Základem demokratické reprezentace je schopnost sloužit celku — a celek průzkum identifikoval jasně.

Plán, který rozkládá veřejnoprávní média pod rouškou modernizace

Ministr kultury Oto Klempíř, nominovaný za hnutí Motoristé sobě, předložil v dubnu 2026 návrh zákona o médiích veřejné služby. Na první pohled nese zákon modernistická hesla: „zbavit občany mediální daně”, „přehlednost”, „jednoduchost”. Ve skutečnosti jde o jeden z nejzávažnějších zásahů do struktury nezávislých médií v historii České republiky po roce 1989.

Klíčový prvek zákona: návrh ruší stávající koncesionářské poplatky a přesouvá financování ČT a ČRo do státního rozpočtu. Zároveň mediím ubírá 1,4 miliardy korun ročně — miliardu Česká televize, 400 milionů Český rozhlas. ČT, která letos hospodaří s 8,5 miliardami korun, by v příštím roce dostala 5,74 miliardy — tedy o třetinu méně. ČRo by místo nynějších 2,5 miliardy měl k dispozici 2,07 miliardy korun.

Česká televize a Český rozhlas zákon v společném prohlášení označily za zásah do „základních principů a pojistek svobodného, stabilního a předvídatelného fungování”. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral říká bez obalu: „Nám nejde o peníze, to není žádný boj o rozpočet.” Jde o autonomii. Zákon ve stávající podobě označil za „do jisté míry neprojednatelný”.

Mediální analytik Filip Rožánek po přečtení textu zákona nezvolil diplomatická slova: označil ho za „totální paskvil”. Přidal se k němu opoziční poslanec Martin Baxa (ODS), který zákon označil za „paskvil” přímo v parlamentní debatě — načež Klempíř reagoval slovy „Sám jste paskvil” a záhy se omluvil. Kulturní úroveň diskuse o médiu veřejné služby tím dostala výmluvný obraz.

Evropská i světová odborná veřejnost bijí na poplach

Klempířův zákon neprošel bez povšimnutí za hranicemi. Mezinárodní tiskový institut (IPI), Reportéři bez hranic a Evropská vysílací unie vydaly prohlášení, v nichž varují, že návrh v předložené podobě přímo porušuje Evropský akt o svobodě médií (EMFA — European Media Freedom Act), který Česká republika přijala jako součást unijního práva.

EMFA explicitně požaduje, aby bylo financování médií veřejné služby zákonně předvídatelné, víceleté a chráněné před každoročním politickým tlakem. Klempířův návrh sice zavádí valorizaci o inflaci, ale peníze tečou přímo ze státního rozpočtu — bez jakéhokoliv mechanismu, který by výši příspěvku oddělil od každoroční rozpočtové politiky té vlády, která je právě u moci. Každá budoucí vláda tak dostane přímou finanční páku na dvě největší média veřejné služby v zemi.

Struktura navrhovaného financování připomíná model, který aplikuje Viktor Orbán v Maďarsku nebo Robert Fico na Slovensku — v zemích, kde Brusel otevřeně kritizuje stav svobody médií. Česká republika se touto cestou — pokud zákon projde — vydá směrem, jenž je v přímém rozporu s jejím euroatlantickým závazkem a zásadami demokratického právního státu.

Přes tři tisíce zaměstnanců podepsaly protest. Vláda je ignoruje

Odpor nepřichází jen od ředitelů. Do stávkové pohotovosti vstoupili 22. dubna 2026 odbory obou institucí. Iniciativa Veřejnoprávně, která v únoru 2026 vydala prohlášení vyjadřující obavy ze snah o ovládnutí médií, shromáždila podpisy více než 3 100 ze 4 400 zaměstnanců televize a rozhlasu. To je 70 procent pracovní síly obou institucí, kteří veřejně řekli: ne.

Ministerstvo kultury po jednání s odbory vydalo prohlášení, že se „podařilo najít shodu v několika oblastech”. Odbory toto prohlášení okamžitě dementovaly. „Dovolujeme si jako účastníci schůzky toto vyjádření dementovat,” napsala místopředsedkyně nezávislé odborové organizace. Vládní komunikace tak nepracuje jen s přehlížením veřejného mínění — pracuje i se zavádějícím výkladem toho, co se na jednání s odbory skutečně stalo.

Tisíce lidí vyšly do ulic na podporu České televize a Českého rozhlasu. Na Staroměstském náměstí v Praze se sešly davy s českými vlajkami a transparenty. I tuto demonstraci vláda přešla bez věcné reakce.

Průzkum jako zbraň, nikoli jako kompas

Ministr Klempíř svůj zákon opakovaně obhajuje průzkumem agentury Kantar z prosince 2025, podle něhož si 60 procent dotázaných přeje zrušení koncesionářských poplatků. „To je hlavní důvod, proč to děláme,” řekl otevřeně. Průzkum ale zjišťoval, zda lidé chtějí poplatky zrušit — nikoli zda chtějí, aby jejich zrušení proběhlo formou škrtu 1,4 miliardy korun z rozpočtů médií, zrušení zákonné pojistky nezávislosti a přesunu kontroly pod státní rozpočet.

To je klíčový podvod v argumentaci: lidé sice chtějí platit méně nebo vůbec, ale současně — jak jasně dokládá průzkum NMS — chtějí silná, nezávislá, plně funkční veřejnoprávní média. Obojí se přitom vylučuje za podmínek, které Klempířův zákon nastavuje. Vládní rétorika tyto dvě věci vědomě zaměňuje.

Ministr Klempíř ještě jako kandidát na post ministra označoval veřejnoprávní média za „zlatý grál”. Nyní na ně tlačí zákonem, který jim bere třetinu financí. Tato proměna není výsledkem průzkumů ani vůle občanů. Je to výsledek koaliční dohody.

Ještě pozoruhodnější je argumentace premiéra Andreje Babiše. Ten prohlásil, že „vláda návrhem plní svůj program”. To je pravda jen v tom nejužším technicistním smyslu: koaliční smlouva skutečně hovoří o zrušení poplatků. Nehovoří však o tom, jak se to udělá, za jakou cenu pro nezávislost médií a zda má takový krok mandát veřejnosti. Průzkum NMS říká: mandát to nemá.

Zákon, na jehož přípis mají úřady desítky zásadních připomínek

Zákon, který chce Klempíř prosadit do 1. ledna 2027, narazil v meziresortním připomínkovém řízení na tvrdou kritiku i ze stran ministerstev samotné vládní koalice. Kritické stanovisko přišlo z ministerstva zahraničí, které vede Petr Macinka — šéf Motoristů, Klempířovy vlastní strany. Připomínky zaslal také ministr sportu Boris Šťastný, předseda poslaneckého klubu Motoristů.

Český rozhlas předložil ve svém vyjádření 37 zásadních připomínek na 26 stranách. Zákon podle některých právních kanceláří je ve stávající podobě „do jisté míry neprojednatelný”. Generální ředitel ČT Hynek Chudárek potvrdil, že televize plný text zákona neměla ani po schůzce s ministrem Klempířem v dubnu — tedy ve chvíli, kdy zákon vstupoval do připomínkového řízení.

Kritici upozorňují na konkrétní právní mezery: zákon neřeší, jak budou platit stávající memoranda, kodexy a statuty obou médií. Přechodná ustanovení ošetřují mandáty rad a ředitelů, ale vnitřní pravidla — tedy záruky redakční nezávislosti — nechávají v právním vzduchoprázdnu. Zákon také poprvé otevírá možnost financování médií veřejné služby z darů a příspěvků třetích osob — firem, obcí, soukromých dárců. Taková klauzule vytváří přímé koridory soukromého vlivu na obsah veřejnoprávního vysílání.

Na právní nedopracovanost poukazují i odborníci z řad novinářské a akademické obce. Zákon ve stávající podobě zrušil tři specifické zákony, aniž by přesvědčivě zajistil kontinuitu práv, závazků a vnitřních pravidel obou médií. Mediální analytici to hodnotí jako základní selhání legislativní přípravy — a pochyby panují o tom, zda je toto selhání náhodné, nebo záměrné.

Proč vláda dělá pravý opak toho, co chce veřejnost?

Odpověď na tuto otázku není záhadou. Česká veřejnoprávní média — zejména ČT24 — opakovaně informují o záležitostech, které jsou pro vládní strany nepříjemné: o hospodaření státu, korupčních kauzách, pochybných zakázkách, zahraničněpolitických rozhodnutích. Průzkum NMS potvrzuje, že zatímco opozičním voličům tato práce ČT a ČRo přijde vyvážená, vládní voliči ji hodnotí kritičtěji — a SPD ji označuje za nevyváženou v 87 procentech případů.

Toto volební rozpolcení — nikoli nějaká hlubší mediální analýza — tvoří páteř politické motivace Klempířova zákona. Zákon neslouží občanům. Zákon slouží politickým stranám, které se zbavují zrcadla, v němž se vidí příliš zřetelně.

Kontrola financování znamená kontrolu existenční jistoty. A existenční nejistota vede ke smíření, k sebeomezování, k autocenzuře. Nemusíte novináře jmenovat ani odvolávat. Stačí, když každý rok rozhodujete o tom, kolik peněz dostane televize nebo rozhlas ze státního rozpočtu. A každý ředitel, každý šéfredaktor, každý producent ví: tento zákon přichystal příští vládu na to, aby si média zkrotila ekonomickým tlakem.

Svoboda tisku a demokratický základ společnosti

Průzkum NMS není zajímavý jen pro svá čísla. Je zajímavý pro to, co odhaluje o propasti mezi vládou a společností. Vládní koalice se 17. května 2026 ocitá v situaci, kdy nemůže tvrdit, že jedná na základě mandátu veřejnosti. Data jsou příliš jasná, příliš konsonantní, příliš nepřehlédnutelná.

Osmdesát tři procent Čechů chce zachovat zpravodajství ČT a ČRo. Osmdesát pět procent chce vzdělávací a dětské programy. Padesát dva procent televizi důvěřuje, přičemž ČT a ČRo důvěru „výrazně překonávají průměr” pro česká média jako celek. A přes čtyři pětiny voličů opozice — ale i 79 procent voličů ANO a 91 procent voličů Motoristů — chce pokračování zpravodajské funkce obou institucí.

Vláda přesto tlačí zákon, který tuto funkci ohrožuje. Zákon, jehož přijetí vede ke snížení finančních zdrojů médií o třetinu, jenž nemá zákonnou pojistku před politickými zásahy., zákon, který odborníci označují za právně nedopracovaný a mezinárodní organizace za porušení evropského práva. Zákon, jehož vlastní autoři — vládní koalice — jej původně neplánovali: Klempíř jako kandidát na ministra označoval veřejnoprávní média za „zlatý grál”.

Co se změnilo? Nezměnila se fakta. Nezměnilo se veřejné mínění. Změnila se politická konstelace a politické zájmy. A v demokracii, kde médii veřejné služby je to poslední, co stojí mezi občanem a informační manipulací, je tato změna obrovskou hrozbou pro každého z nás — bez ohledu na to, koho jsme ve volbách zaškrtli.

Veřejnoprávní média nejsou zájem jedné strany nebo jednoho tábora. Jsou servisem, který platíme společně a který nás — pokud funguje správně — chrání před tím, aby nás kdokoli mohl manipulovat bez odporu. Zákon ministra Klempíře tuto ochranu demontuje. A průzkum NMS jasně říká: veřejnost to nechce.

Vláda Andreje Babiše zvolila cestu proti vůli vlastních voličů

Průzkum agentury NMS nepřináší překvapení pro nikoho, kdo sleduje českou mediální krajinu. Potvrzuje to, co bylo intuitivně zřejmé: Češi chtějí silnou, nezávislou veřejnoprávní televizi a rozhlas. Chtějí je vzdělávat, chtějí od nich spolehlivé zpravodajství. Chtějí, aby existovaly jako instituce mimo dosah okamžitých politických zájmů.

Vláda Andreje Babiše se rozhodla tuto vůli ignorovat. Ministr Klempíř se rozhodl zákon prosadit — ne proto, že veřejnost chce, ale proto, jak sám řekl, „protože prostě chce”. To je věta, která by v dobré demokracii neměla zaznít z úst ministra odpovědného zákonodárci a občanům.

Zákon o médiích veřejné služby se stane testem toho, jak česká demokracie reaguje na přímý konflikt mezi politickou mocí a vůlí veřejnosti. Průzkum NMS položil na stůl jasná čísla. Teď záleží na poslancích — i těch vládních — zda je budou ignorovat, nebo ne. A záleží na každém z nás, zda budeme tuto situaci sledovat pasivně, nebo zda budeme hlasitě a setrvale říkat: veřejnoprávní média patří nám všem. Nepatří té vládě, která je právě u moci.