Vystrčil letí na Tchaj-wan i bez vládního speciálu. Už měl zajištěnou komerční linku. Vláda tím ukázala hlavně vlastní malost

Délka článku: 6 minutes

Vláda Andreje Babiše odmítla dát předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi armádní letoun pro plánovanou cestu na Tchaj-wan. Premiér to vysvětlil tím, že kabinet nechce dát cestě „vládní punc“ a že chce dělat jinou, „pragmatickou“ politiku vůči Číně. Vystrčil ale cestu neruší. Naopak potvrdil, že poletí běžnou komerční linkou. Podle Deníku N si navíc Senát rezervoval místa na pravidelném spoji už dříve, protože s vládním odmítnutím předem počítal.

To je pro vládu mimořádně nepříjemný výsledek. Kabinet chtěl demonstrativně ukázat, že se od Vystrčilovy tchajwanské linie distancuje. Místo toho jen předvedl, že předseda Senátu jeho překážku obejde během několika hodin a že státní moc dnes nevypadá jako sebevědomý aktér, ale jako uražený sabotér vlastní zahraniční a obchodní mise. Když vláda nedokáže cestu zastavit a dokáže ji jen zkomplikovat, nepůsobí silně. Působí malicherně.

Vláda chtěla stopku, dostala jen ostudu

Babiš řekl jasně, že kabinet letadlo neschválí, protože nechce dát cestě oficiální podporu. Současně tvrdí, že vláda vede vůči Číně jinou zahraniční politiku než Senát a že chce prosazovat „pragmatickou“ linii orientovanou na obchod. Reuters shrnula, že premiér Vystrčilovu cestu kritizuje jako krok, který podle něj poškozuje obchodní vztahy s Čínou, a že místo toho sází na kontakty se státy jako Ázerbájdžán, Kazachstán či Uzbekistán.

Jenže právě tady vláda naráží na vlastní slabinu. Kdyby kabinet skutečně chtěl hájit český obchod, neměl by podkopávat cestu, na kterou míří podnikatelská delegace. Vystrčil podle dostupných informací neletí na Tchaj-wan kvůli symbolickému gestu pro domácí publikum. Letí tam s byznysovým doprovodem a s cílem navázat na vztahy, které Česko s Tchaj-wanem v posledních letech posilovalo. Vláda tak dnes nebrzdí opoziční výlet. Brzdí obchodní a politickou misi, která má pro Česko konkrétní obsah.

Komerční letenka ukazuje víc než jen improvizaci

Nejdůležitější detail celé kauzy neleží v samotném odmítnutí. Leží v tom, že Senát s vládní neochotou počítal předem. Deník N uvedl, že si Senát pro delegaci zarezervoval místa v komerční lince už dříve. Jeden ze zdrojů listu výslovně řekl, že s možností vládního zamítnutí předem počítali. To je zdrcující vysvědčení pro kabinet. Když druhá nejvyšší ústavní komora plánuje cestu tak, jako by předem věděla, že jí vlastní vláda spíš hodí klacek pod nohy než že jí pomůže, pak už nejde o spor o protokol. Jde o hlubokou nedůvěru uvnitř státu.

Vystrčil navíc po vládním rozhodnutí nevolil diplomatický jazyk bez emocí. Podle Deníku N řekl, že poletí linkou a že vládní krok představuje „nůž do zad“ českým podnikatelům, vysokoškolským učitelům a zástupcům kultury. Tento výrok může znít ostře, ale přesně vystihuje politické jádro sporu. Vláda nezkřížila plány jen jednomu politikovi z ODS. Zkomplikovala cestu širší delegaci, která měla nést i ekonomický, akademický a kulturní obsah.

Babiš mluví o pragmatismu, ale ve skutečnosti ustupuje Pekingu

Premiér své rozhodnutí obhajuje tvrzením, že hodnotová politika „víceméně nic nepřinesla“ a že poškodila český byznys v Číně. Taková věta zní jednoduše a politicky vděčně. Jenže jednoduchá věta ještě není pravdivá strategie. Reuters připomíná, že Česká republika sice formálně uznává Peking, ale v posledních letech zároveň posílila vztahy s Tchaj-wanem, který přináší investice a hraje klíčovou roli v polovodičovém průmyslu. Vláda tedy nevolí mezi „byznysem“ a „hodnotami“. Volí mezi dvěma obchodně-politickými směry — a jeden z nich právě okázale oslabuje.

Právě proto Babišovo slovo „pragmatický“ působí tak falešně. Pragmatická politika by vyhodnocovala, kde Česko získá technologie, investice a strategická partnerství. Nechovala by se tak, že kvůli signálu směrem k Pekingu symbolicky usekne podporu delegaci na Tchaj-wan a bude doufat, že to doma prodá jako obranu národního zájmu. Tohle není pragmatismus. Tohle je levné přizpůsobení se čínské citlivosti zabalené do obchodního slovníku.

Vláda si protiřečí i ve vlastním byznysovém příběhu

Na celé věci vyniká ještě jeden rozpor. Babiš tvrdí, že chce dělat politiku „pro naše firmy“. Současně ale odmítl dát státní logistickou podporu cestě, na niž míří i podnikatelé. Tedy přesně lidé, v jejichž jménu celou svou argumentaci staví. Pokud by vláda myslela byznys vážně, nepoložila by na stole otázku, zda má Vystrčil dostat „vládní razítko“. Položila by si jinou otázku: pomůže tato cesta českým firmám a institucím? Jestli odpověď zní ano, pak rozhodnutí let blokovat nedává smysl ani z čistě utilitárního pohledu.

A právě tady kabinet odhaluje skutečný motiv. Nejde o peníze za let. Nejde o provozní detaily. Jde o to, aby vláda veřejně ukázala, že tchajwanskou linii nechce zaštítit. Jenže tato demonstrace dopadla bídně. Vystrčil poletí stejně, komerční varianta už existuje a veřejnost teď nevidí silnou vládu s jasným směrem. Vidí kabinet, který se rozhodl přidělat problém vlastní delegaci a sám sobě.

Vystrčilův odlet je politický verdikt nad vládou

To, že předseda Senátu nakonec odletí běžnou linkou, má větší význam, než se může zdát. Není to jen náhradní dopravní řešení. Je to symbolický rozsudek nad vládním manévrem. Kabinet chtěl ukázat, že má zahraniční politiku pevně v rukou. Výsledek ale říká něco jiného: Senát si cestu zařídil sám, s vládní neochotou předem počítal a dnes pokračuje dál bez ohledu na premiérovu demonstraci síly. Takto nevypadá vítězství vlády. Takto vypadá její politická prohra.

Nejkritičtější na celé epizodě je přitom něco jiného než samotný let. Vláda znovu ukazuje, že je ochotná proměnit zahraniční politiku v domácí kulturní válku. Místo aby stát vystupoval navenek koordinovaně a sebevědomě, kabinet trestá vlastní ústavní instituci za to, že zastává jinou linii vůči Tchaj-wanu a Číně. To oslabuje Česko mnohem víc než jakýkoli komerční let přes půl světa. Letenka se dá koupit. Ztracená důvěryhodnost státu se kupuje mnohem hůř.