Vláda zastropovala marži, ne zisk. Ropné firmy mohou tlak obejít přes náklady, prémiová paliva i přesun zisku jinam

Délka článku: 9 minutes

Česká vláda chce veřejnosti namluvit jednoduchý příběh: stát sevřel pumpaře do kleští, nastavil maximální marži 2,50 Kč na litr a tím zkrotil drahé palivo. Jenže právě tady začíná největší slabina celého balíčku. Kabinet ve skutečnosti nereguluje celý ziskový řetězec, ale jen jeho poslední a viditelný kus — prodej neprémiových paliv na stojanu. Jakmile stát hlídá jen tuto část, dává silným hráčům motivaci přesunout výnos jinam: do velkoobchodu, do logistiky, do vnitroskupinových služeb, do prémiových paliv nebo do jiných položek, které cenový strop přímo neomezuje. To zatím není prokázaný popis konkrétního jednání konkrétní firmy. Je to ale zcela logické riziko, které vyplývá z konstrukce vládního opatření.

Vláda hlídá jen jednu cenovou vitrínu

Vláda 2. dubna schválila, že od 8. dubna bude maximální přípustná marže u benzinu i nafty na čerpací stanici 2,5 Kč za litr. Ministerstvo financí zároveň popsalo přesný vzorec: maximální maloobchodní cena se bude skládat z průměru velkoobchodních indexů ČEPRO, ORLEN a MOL, z denní kotace Platts, ze spotřební daně, z marže 2,5 Kč a z DPH. Současně kabinet výslovně omezil režim jen na neprémiová paliva; prémiová paliva zůstávají mimo strop. Právě tahle dvojice faktů je rozhodující. Stát tedy nehlídá celý hodnotový řetězec a nehlídá ani všechny produkty. Hlídá jen jednu cenovou vitrínu.

A to je přesně prostor, kde může regulace začít téct. Pokud firma podniká jen jako samostatná malá pumpa, strop ji sevře napřímo. Pokud ale působí ve větší skupině, může ekonomický výnos hledat jinde než v samotné regulované maloobchodní marži. Vyšší velkoobchodní spread, dražší logistika, vyšší interní servisní poplatky, marketingové a franšízové náklady nebo přesun zákazníků na produkty mimo regulovaný režim — to všechno jsou cesty, jimiž lze udržet ekonomický efekt, i když formální marže na stojanu vypadá „ukázněně“. To není důkaz, že se to už děje. Je to inference z toho, že vláda zastropovala konec řetězce, nikoli celý řetězec.

Vláda reguluje segment, kde sama neviděla plošný exces

Kabinet navíc reguluje segment, u něhož jeho vlastní data dříve neprokázala plošný cenový exces. Ministerstvo financí už v březnu zveřejnilo monitoring 2 530 stanic a 558 provozovatelů a uvedlo, že po vypuknutí konfliktu nevidí růst indikativních hrubých marží jako plošný jev. U nafty se podle resortu pohybovaly mezi 1,90 a 2,60 Kč za litr, u benzinu kolem 2,35 až 2,60 Kč, přičemž po spuštění monitoringu dál klesaly. Jinými slovy: vláda nastavila strop 2,50 Kč v prostředí, kde se značná část trhu už pohybovala poblíž této úrovně nebo pod ní.

Právě proto se ozývá námitka, že strop se může změnit z trestu na orientační ceník — zejména pro dražší lokality a dálniční pumpy. Pokud stát vyhlásí, že „správná“ marže je 2,50 Kč, část trhu to nemusí číst jako výstrahu, ale jako novou referenční hladinu. Zásah pak nemusí ceny tlačit dolů. Může je v některých segmentech naopak srovnávat směrem nahoru. To je klasické riziko špatně nastavené cenové regulace.

Prémiová paliva jako otevřená úniková cesta

Nejviditelnější díra v celé konstrukci se jmenuje prémiová paliva. Ministerstvo financí výslovně uvádí, že strop 2,50 Kč se vztahuje na neprémiová paliva. To je pro vládu technický detail. Pro firmy je to obchodní informace. Jakmile stát tvrdě reguluje standardní Natural 95 a běžnou naftu, současně vytváří motivaci posílit prodej produktů, které zůstávají mimo strop. Co je mimo regulovaný režim, tam lze hledat vyšší marži i vyšší výnos.

Neznamená to automaticky, že firmy okamžitě zdraží prémiové stojany. Znamená to ale, že regulace sama otevírá cestu, po které mohou provozovatelé přesunout část zisku tam, kam cenový výměr nedosáhne. A přesně to je problém každé regulace, která neobsáhne celý relevantní trh. Kabinet pak může formálně tvrdit, že zasáhl tvrdě, ale reálný obchodní model se mu mezitím přeskládá vedle.

Velkoobchod, logistika a interní náklady jako slabé místo regulace

Další slabina leží přímo ve vládním vzorci. Maximální cenu neurčuje skutečný nákup každé jednotlivé stanice, ale kombinace průměrných velkoobchodních indexů ČEPRO, ORLEN a MOL a burzovní kotace Platts. To sice vypadá technokraticky a čistě, jenže právě tato konstrukce dovoluje, aby se velká část ekonomického boje přesunula z regulovaného maloobchodu do předchozích pater řetězce. Jestliže se povolená koncová cena odvíjí od velkoobchodních indexů a globální kotace, vláda hlídá totem, ale nehlídá, jak se uvnitř řetězce skládá skutečný zisk mezi rafinerií, velkoobchodem, přepravou a maloobchodem.

V praxi tak stát může dostat pěkně vypadající marži 2,50 Kč, zatímco skutečný ekonomický výnos skupiny zůstane vysoko jinde. To je inference z konstrukce opatření, ne doložené obvinění konkrétní firmy. Ale právě vláda nese odpovědnost za to, že takovou mezeru vytvořila. Jestliže reguluje pouze poslední řádek cenovky, nutně ponechává prostor pro přesun zisku do předchozích řádků účetnictví.

Kabinet si protiřečí

Kabinet si navíc sám protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že maximální marže vychází z důkladné analýzy a že nižší strop by mohl ohrozit dodávky a učinit Česko pro trh s ropou neatraktivním. Na druhé straně se tváří, že tvrdě udeřil na marže. Obě věci ale nejdou úplně dohromady. Pokud vláda sama uznává, že trh musí zůstat ekonomicky zajímavý, pak zároveň přiznává, že v systému musí někomu zůstat dostatečný výnos. Otázka tedy nezní, zda výnos zmizí. Otázka zní, kde se usadí. A pokud vláda uzamkne jen maloobchodní marži u neprémiových paliv, odpověď je nasnadě: může se usadit jinde.

To je jádro celé kritiky. Vláda prodává veřejnosti obraz, že „zkrotila pumpy“, ale sama připouští, že nemůže hráče na trhu stlačit příliš nízko, jinak by riskovala výpadky či ztrátu atraktivity trhu. Jinými slovy: stát potřebuje, aby byznys vydělával. Jen už nechce, aby to bylo vidět na nejkřiklavější položce u stojanu. To je spíš kosmetická úprava viditelného problému než skutečná kontrola celého byznysu.

Ekonomové už varují před vedlejšími efekty

Problém celé operace je ještě hlubší. Stát dnes bojuje hlavně s obrazem drahé pumpy, ne s účetní realitou integrovaného byznysu. Ekonomové už teď varují, že distributoři a provozovatelé budou reagovat změnou obchodních modelů. Podle ekonomů citovaných v českých médiích mohou sítě kompenzovat tlak na jedné části trhu jinde, část motoristů může po zásahu státu paradoxně tankovat dráž a delší trvání regulace může vést i k uzavírání některých stanic.

To znovu ukazuje, že firmy nehledí na jeden stojan, ale na celý obchodní model. A kdo reguluje jen jeden jeho výřez, koleduje si o to, že zisk proteče jinudy. Kritika tedy nesmí mířit jen na firmy. Míří hlavně na vládu, která si vybrala vizuálně tvrdé, ale konstrukčně děravé řešení. Na tiskové konferenci vypadá silně. V praxi může být snadno obejitelné.

Malé pumpy mohou doplatit nejvíc

Kdyby kabinet chtěl opravdu pohlídat, aby maržový strop něco znamenal, nestačilo by sledovat jen cenu na totemu a jednu maloobchodní přirážku. Musel by kontrolovat celý řetězec: rozdíl mezi rafinerskou a velkoobchodní cenou, interní logistické a servisní poplatky, chování propojených společností, přesun prodeje do prémiových paliv i to, zda se část zisku nepřelévá mimo regulovaný produkt. Jenže právě to je pracné, odborně náročné a politicky méně vděčné než gesto „zastropovali jsme marže“. Proto dnes vláda může vykazovat rozhodnost, aniž by měla jistotu, že skutečně sevřela ekonomickou podstatu problému.

A právě v tom leží další paradox. Velké skupiny mají víc možností, jak se přizpůsobit. Malá pumpa často žádný podobný polštář nemá. Pokud tedy vláda vytvoří režim, který nutí trh hledat náhradní cesty, největší hráči je obvykle najdou snáz než menší provozovatelé. Opatření, které má podle kabinetu mířit proti silným, tak může ve výsledku víc poškodit ty slabší.

Vláda může formálně vyhrát, ale fakticky trh neuhlídá

Ve výsledku tedy nejde jen o otázku, zda ropné firmy „mohou“ obejít strop přes vyšší náklady. Mohou hledat ekonomickou náhradu všude tam, kam regulace přímo nedosahuje, a vláda jim k tomu sama nechala prostor. Skutečný problém neleží v jedné zlé marži na stojanu. Leží v tom, že stát zvolil regulaci, která kontroluje konec cenovky, ale ne celý mechanismus jejího vzniku. A kdo hlídá jen poslední řádek účtenky, ten si snadno splete účetní pořádek s reálnou kontrolou trhu.

Čtěte dále:

• Nemanželským matkám se rodí děti bez dokladů. Uvízly v Saúdské Arábii — i s nimi
• Co z volebního programu ANO nezůstalo v návrhu programového prohlášení vlády
• Podvod na voliče? Babiš kdysi tlačil na Fialu kvůli drahým palivům. Dnes jeho vláda pouze monitoruje a vyčkává
• Babiš mluví o desetikorunové marži. Data Aleny Schillerové ale ukazují dvě až tři koruny na litr
• Netflix kupuje Warner Bros.: největší přeskupení zábavního průmyslu za dekádu