Petice „Ruce pryč od médií veřejné služby“ vyrostla během hodin do masové vzpoury

Délka článku: 7 minutes

Spolek Milion chvilek pro demokracii spustil výzvu „Ruce pryč od médií veřejné služby“ v úterý 21. dubna večer. Už během prvního večera nasbírala přes 10 tisíc podpisů, oficiální web Milionu chvilek pak psal o desetitisících během necelého prvního dne a spolek následně na sociálních sítích uváděl, že za prvních 18 hodin překročila hranici 50 tisíc podpisů. V době psaní tohoto textu ukazuje oficiální seznam signatářů už 98 014 podpisů. To už není jen rychlá internetová akce. To je masová občanská mobilizace, která vládu zasáhla mnohem tvrději, než zřejmě čekala.

A právě proto je dnešní situace pro kabinet Andreje Babiše tak nepříjemná. Vláda chtěla změnu financování České televize a Českého rozhlasu prodat jako technickou a modernizační úpravu. Jenže veřejnost ji stále častěji čte jinak: jako pokus převést média veřejné služby pod přímější politický tlak. Když petice během tak krátké doby vyskočí k hranici sta tisíc podpisů, neříká to jen něco o síle Milionu chvilek. Říká to hlavně něco o tom, jak hlubokou nedůvěru vláda v této věci sama vyvolala.

Vláda si chtěla sáhnout na média, ale sáhla si na nerv společnosti

Samotná výzva formuluje požadavek jednoduše a bez kliček: stáhnout zákon, který by převedl financování České televize a Českého rozhlasu z poplatků na státní rozpočet, nesahejte na jejich financování a nepokoušejte se je podřídit politickému vlivu. Milion chvilek ve svém oficiálním textu tvrdí, že vláda chce veřejnoprávní média „ukrást občanům“ a „natvrdo je ovládnout“. To je ostrá formulace, ale vznikla jako odpověď na stejně ostrý krok vlády. Návrh ministra kultury Oty Klempíře podle společného prohlášení ČT a ČRo převádí financování médií veřejné služby na státní rozpočet a současně jim pro rok 2027 ubírá 1,4 miliardy korun.

Tady neleží jádro sporu v ideologii, ale v institucionální logice. Veřejnoprávní média nemají být závislá na tom, zda je vláda zrovna miluje, nebo nenávidí. Nemají žít z roku na rok podle rozpočtové vůle politiků. Prezident Petr Pavel to ve středu řekl přesně: média veřejné služby by se neměla dostat do stavu, kdy budou závislá na vůli vlády, a návrh označil za krok „šitý horkou jehlou“. Když stejnou obavu sdílejí vedení ČT a ČRo, zaměstnanci, odbory, studenti i desítky tisíc signatářů, kabinet už nemůže předstírat, že slyší jen obvyklý opoziční hluk.

Růst petice je pro vládu horší zpráva než jedna demonstrace

Demonstrace se dají zesměšnit. Politik může říct, že přišli obvyklí podezřelí, že Praha není republika a že pár transparentů nic neznamená. Jenže petice s téměř 100 tisíci podpisy během krátké doby se shazuje mnohem hůř. U té už nefunguje pohodlná výmluva, že jde jen o úzký aktivistický kruh. Tohle číslo ukazuje, že spor o veřejnoprávní média už pronikl mimo tradiční bubliny občanských iniciativ a že vláda sáhla na téma, které lidé považují za existenční.

Ještě důležitější je tempo. Veřejně dohledatelné zdroje ukazují jasnou křivku: přes 10 tisíc během prvního večera, desetitisíce během prvního dne, přes 50 tisíc během prvních 18 hodin a nyní 98 014 jmen v oficiálním seznamu. Ve veřejných zdrojích se průběžná mezistádia během dne mohou lišit, ale základní trend je nepopiratelný: tohle není pomalé sbírání podpisů po regionech. Tohle je skoková mobilizace, která vypovídá o mimořádné citlivosti tématu.

Kritika už neleží jen v petici. Přidali se zaměstnanci i studenti

Petice navíc nevisí ve vzduchu sama. Ve středu začala v České televizi a Českém rozhlase časově neomezená stávková pohotovost. Odbory a iniciativa Veřejnoprávně ji vyhlásily právě kvůli vládnímu návrhu zákona. Syndikát novinářů shrnul, že protestující upozorňují na hrozbu ztráty svobody, finanční stability, propouštění a oslabení regionální role těchto médií. Prezident Pavel jejich obavy označil za oprávněné a řekl, že takto nastavený zásah může být pro média veřejné služby fakticky likvidační, pokud by přišel skokově z roku na rok.

Do ulic navíc vyšli i studenti. Seznam Zprávy popsaly, že studenti v poledne téměř zaplnili pražské náměstí Jana Palacha a protest uspořádali právě proti návrhu zákona, který mění financování ČT a ČRo. ČeskéNoviny pak uvádějí, že protesty a symbolické akce proběhly i v dalších městech. To už znamená jediné: vláda nevyrobila jen profesní spor s vedením dvou institucí. Vyrobila společenský konflikt, který se rozlévá napříč generacemi i profesemi.

„Ruce pryč od médií“ je tvrdé heslo. Vláda si o něj ale řekla sama

Kritický pohled musí být poctivý i v jedné jiné věci. Milion chvilek používá záměrně ostrý jazyk. Mluví o „zestátnění“ a o snaze udělat z televize a rozhlasu hlásnou troubu politiků. Pro část publika to může znít přehnaně. Jenže podobná tvrdost nevzniká ve vakuu. Vzniká jako reakce na to, že vláda přišla s návrhem bez širší důvěry, bez odborného konsenzu a se schématem, které přímo zvyšuje závislost médií na každoročním státním rozpočtu. Pokud kabinet nechce, aby lidé mluvili o ovládnutí médií, nemá předkládat model, který přesně tuto obavu vyvolává.

A právě tady si vláda svou dnešní porážku vyrobila sama. Nepřesvědčila veřejnost, že chce lepší a stabilnější systém. Přesvědčila ji spíš o tom, že chce větší páku. V zemi, která dobře vidí příklady Maďarska a Slovenska, to nemohlo dopadnout jinak než výbuchem nedůvěry. Sám prezident Pavel výslovně řekl, že zkušenost obou zemí je pro Česko varováním. Když stejnou paralelu používají i ČT, ČRo a Milion chvilek, vláda už nemůže tvrdit, že jí nerozumí. Spíš jí nechce rozumět.

Skoro sto tisíc podpisů není konec, ale začátek problému pro Babiše

Kabinet se ještě může tvářit, že petice sama o sobě zákon nezastaví. To je formálně pravda. Jenže politicky už teď znamená mnohem víc než běžná online výzva. Skoro sto tisíc podpisů během krátké doby vytváří tlak na poslance, na prezidenta, na koaliční partnery i na samotné vedení veřejnoprávních médií. A co je pro Babišovu vládu ještě horší, z petice se stává viditelný symbol širšího odporu. Milion chvilek už zároveň oznámil pochod na 5. května v Praze a další akce po celé republice. Tahle kampaň tedy nekončí sběrem jmen. Ta teprve začíná.

Právě to je na dnešku pro vládu nejkritičtější. Nejspíš si myslela, že změna financování veřejnoprávních médií zůstane technickou novelou, které rozumí jen experti, redakce a pár aktivistů. Místo toho dostala občanskou reakci s tempem, které jí během hodin sebralo komfort. A jakmile se jednou téma veřejnoprávních médií promění z legislativní tabulky ve veřejný symbol obrany demokracie, začíná mít vláda mnohem větší problém než jen špatný mediální týden.

Petice neříká jen „nesouhlasíme“. Říká i „už vám nevěříme“

Nejtvrdší zpráva, kterou dnes petice „Ruce pryč od médií veřejné služby“ nese, neleží v čísle samotném. Leží v jeho významu. Lidé nepodepisují jen obecnou podporu České televize a Českého rozhlasu. Podepisují nedůvěru k vládě, která se rozhodla měnit pravidla financování bez toho, aby přesvědčila veřejnost, že to dělá kvůli nezávislosti, a ne kvůli moci. Když se petice rozběhne takto rychle, znamená to, že velká část společnosti už kabinetu v této věci prostě nevěří.

A to je pro každou vládu mnohem horší než jeden protest nebo jeden ostrý titulek. Nedůvěra se totiž buduje rychle a rozpadá pomalu. Andrej Babiš a jeho kabinet teď sklízejí přesně to, co do veřejného prostoru sami zaseli: pocit, že se na média veřejné služby nesahá kvůli reformě, ale kvůli kontrole. Petice, která se během krátké doby přiblížila ke 100 tisícům podpisů, je proto nejen protestem. Je to obžaloba vládního postupu. A čím déle to bude kabinet ignorovat, tím větší účet za to ještě přijde.