Kontrola marží u paliv a denní určování cen: vláda se posouvá k ekonomice 80. let

Délka článku: 10 minutes

Česká vláda udělala ve čtvrtek 2. dubna krok, který sahá mnohem dál než k pouhému boji s drahou naftou a benzinem. Kabinet schválil nejen snížení spotřební daně u nafty, ale také zastropování marží na čerpacích stanicích na 2,50 Kč za litr a systém, v němž bude ministerstvo financí každý pracovní den vyhlašovat maximální cenu paliv pro následující den. To už není jen krizová reakce na výkyv trhu. To je vstup státu přímo do cenotvorby. A právě tady začíná debata, která je pro vládu mnohem nepříjemnější než samotné zdražení: zda se kabinet nevydává směrem k dirigistické, státem řízené ekonomice, v níž cenu neurčuje soutěž, ale úřední výměr.

Vládní obhajoba zní na první pohled srozumitelně. Ropa po útocích na Írán a po výpadku na ropovodu Družba prudce zdražila, benzin v Česku od konce února podle Reuters zdražil asi o osm korun na 41,60 Kč za litr a nafta o patnáct korun na 48,33 Kč. Kabinet proto tvrdí, že musel jednat rychle, aby ochránil domácnosti, firmy i ekonomiku. Jenže právě mimořádná situace často slouží jako chvíle, kdy stát posouvá hranice toho, co si ještě včera nedovolil. A dnešní zásah je přesně takový případ.

Už nejde jen o daň. Stát si bere do ruky samotnou cenu

Na celé věci je nejdůležitější rozsah zásahu. Ministerstvo financí výslovně uvedlo, že od 8. dubna bude maximální přípustná marže u neprémiového benzinu i nafty 2,5 Kč na litr. Současně bude každý pracovní den ve 14 hodin zveřejňovat maximální ceny, které budou platit pro další pracovní den, případně pro víkend a svátky. Resort navíc přesně popsal vzorec: maximální maloobchodní cena se vypočítá z průměru velkoobchodních indexů ČEPRO, ORLEN a MOL a z denní kotace Platts, k tomu se přičte spotřební daň, marže 2,5 Kč a DPH. To je už velmi detailní úřední konstrukce finální ceny.

Právě tady se z technického opatření stává politický signál. Když stát nejen sníží daň, ale zároveň určí, jak velká smí být marže a jaká maximální cena se smí další den objevit na stojanu, nevystupuje už jako rozhodčí. Vystupuje jako spolutvůrce trhu. A čím více podobných kroků přibývá, tím méně zůstává z prostředí, kde firmy soutěží cenou, nákladem, logistikou a efektivitou.

Vláda nejprve nenašla důkaz o přemrštěných maržích. Přesto je teď zastropovala

Největší slabina vládního příběhu leží v jejích vlastních datech. Ministerstvo financí 19. března zveřejnilo výsledky monitoringu 2 530 čerpacích stanic od 558 provozovatelů. A závěr zněl jasně: šetření nepotvrdilo, že by po vypuknutí konfliktu v Česku vzrostly indikativní hrubé marže. U nafty se podle ministerstva běžné marže před krizí pohybovaly mezi 2,70 a 3,20 Kč na litr, po vypuknutí konfliktu mezi 1,90 a 2,60 Kč a po spuštění monitoringu dál klesaly až k jedné koruně. U benzinu zůstávaly zhruba mezi 2,35 a 2,60 Kč a po zahájení kontroly klesly až ke 2,10 Kč.

To je zásadní rozpor. Kabinet dnes zdůvodňuje regulaci marží tím, že chce odstranit lokální cenové extrémy, ale ještě před dvěma týdny jeho vlastní analytici uvedli, že nenašli důkaz o růstu indikativních hrubých marží po vypuknutí konfliktu. Kritická otázka proto zní naprosto legitimně: jestli stát sám neprokázal plošné nafouknutí marží, proč přechází od monitoringu rovnou k cenové regulaci? A proč místo cíleného dohledu nad podezřelými provozovnami zavádí plošný model, který dopadne na celý trh?

To už není korekce trhu. To je dirigismus

Vládní zásah se dá obhajovat jako nouzová brzda. Jenže stejná opatření se dají číst i jinak: jako další posun od tržního mechanismu k modelu, kde stát stanovuje nejen pravidla, ale i samotný výsledek. A to je znak dirigistické ekonomiky. Není nutné mluvit o plnohodnotném socialismu v historickém smyslu. Stačí se podívat na podstatu kroku. Úředník stanoví přijatelnou marži. Úředník určí maximální cenu, úředník kontroluje, zda se firmy vejdou do vzorce, který sám sestavil. To není běžná regulace bezpečnosti ani ochrany spotřebitele. To je přímé řízení ceny.

Ještě výmluvnější je, že vláda sama připouští riziko, které podobné zásahy nesou. Ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že kdyby stát nastavil marži níž než 2,5 Kč, Česko by se mohlo stát pro trh s ropou neatraktivní a mohlo by dojít k ohrožení dodávek. Kabinet tedy dobře ví, že administrativní zásah do cenotvorby může odradit dodavatele a narušit tok zboží. Přesto se na tuto cestu vydal. Už tato věta sama ukazuje, že vláda nevstupuje do bezrizikového prostoru. Vstupuje do prostoru, kde cena přestává plnit svou základní funkci signálu.

Ekonomové varují: část lidí může nakonec tankovat dráž

Kritika vládního postupu nestojí jen na ideologickém odporu k zásahům státu. Stojí i na praktické ekonomické logice. Seznam Zprávy citovaly ekonoma Pavla Peterku z XTB, podle něhož jsou plošná opatření drahá a pomoc tam, kde je nejvíc potřeba, může být nakonec nedostatečná. Ještě tvrdší je varování, že cenové stropy mohou část zákazníků poškodit: pokud stát nastaví cenu příliš nízko, některým stanicím se nevyplatí prodávat a hrozí nedostatek; pokud ji nastaví příliš vysoko, spotřebitel téměř nic nepocítí. Ekonom Kryštof Míšek pak upozornil, že deformované ceny mohou v krajním důsledku vést i k horší dostupnosti paliv.

Seznam navíc popsal další možný efekt: část sítí může kompenzovat cenové omezení na prémiových nebo dálničních lokalitách zdražením na menších pumpách, kde dosud bývaly ceny nižší. To by znamenalo paradox, který vláda ve své tiskové prezentaci nezdůrazňuje: cenově citlivý řidič, který dosud tankoval levněji mimo hlavní tahy, může po zásahu státu nakonec platit více. Takto vypadá klasický problém administrativně stanovených cen. Stát chce narovnat trh, ale místo toho může smazat přirozené rozdíly, které části spotřebitelů dosud pomáhaly.

Kabinet si zvolil nejsilnější nástroj, protože vypadá politicky tvrdě

Vláda mohla zvolit jinou cestu. Mohla více pracovat s daněmi. Mohla zesílit cílené kontroly konkrétních podezřelých stanic, mohla veřejnosti přesně a střízlivě vysvětlit, že ceny rostou hlavně kvůli geopolitickému šoku, drahé ropě a napjaté logistice. Místo toho si vybrala mediálně nejviditelnější variantu: omezit marže a převzít kontrolu nad koncovou cenou. Z politického hlediska je to pochopitelné. Vláda tak působí rozhodně, aktivně a přísně vůči soukromému sektoru. Z ekonomického hlediska je to ale zároveň nejinvazivnější zásah.

Právě to posiluje argument, že kabinet se neposouvá jen k dočasné korekci, ale k mentalitě řízené ekonomiky. Ve chvíli, kdy vláda začne každodenně vyhlašovat, kolik mají stát litry benzinu a nafty, už neřeší jen mimořádnou situaci. Zkouší si roli centrálního cenotvůrce. A jakmile stát jednou takovou pravomoc politicky normalizuje, bude mnohem snazší sáhnout po ní znovu při další krizi.

Trh posílá signály, vláda je přepisuje

Ceny paliv nejsou jen čísla na totemu čerpací stanice. Nesou v sobě informaci o globálním riziku, nákladech dopravy, dostupnosti suroviny i ochotě dodavatelů přivážet další objemy. Když stát tento signál přepíše administrativním vzorcem, krátkodobě může spotřebiteli ulevit. Zároveň ale oslabí schopnost trhu ukazovat, kde se problém skutečně rodí a jak vážný je. To je důvod, proč cenové stropy v ekonomii téměř vždy nesou vedlejší náklady: nedostatek, přerozdělení nákladů jinam, ztrátu motivace dodávat nebo přesun problému do jiné části řetězce.

Kabinet navíc nezasahuje do sektoru, který by byl prokazatelně mimořádně ziskový v celé šíři trhu. Jeho vlastní monitoring takový závěr nenabídl. To činí dnešní zásah ještě problematičtějším. Vláda nepřichází s regulací po prokázání plošného selhání trhu. Přichází s regulací navzdory tomu, že její dřívější data takové plošné selhání nepotvrdila. To je přesně ten okamžik, kdy se legitimní dohled snadno změní v politicky motivované řízení trhu.

„Dočasné“ zásahy mívají dlouhý stín

Zastánci kabinetu budou namítat, že jde o nouzové a krátkodobé opatření. Jenže právě takto se státní zásahy do ekonomiky často rozšiřují: nejdřív jako výjimka, pak jako precedent, nakonec jako nástroj, po kterém vláda sáhne vždy, když jí tržní výsledek politicky nevyhovuje. Dnes jde o paliva. Zítra může jít o potraviny, nájemné nebo energie. Kdo dnes tleská myšlence, že ministerstvo má každý den určovat maximální cenu benzinu a nafty, měl by si poctivě odpovědět, kde přesně chce tuto logiku zastavit.

To je jádro dnešní kritiky. Nejde o obhajobu libovolných marží. Nejde ani o tvrzení, že stát nesmí v krizi dělat nic. Jde o to, že vláda překročila hranici mezi dohledem a přímým řízením ceny. A udělala to v situaci, kdy sama dříve nedoložila plošné nafukování marží. Takový krok si zaslouží velmi tvrdou veřejnou kontrolu, protože jinak se z mimořádného opatření může stát nový standard hospodářské politiky.

Vláda už nechce jen hlídat trh, chce ho psát

Kabinet Andreje Babiše dnes tvrdí, že chrání občany před drahými palivy. To může být částečně pravda. Současně ale platí i něco jiného: vláda převzala do svých rukou nástroj, který patří do ekonomiky s výrazně silnější rolí státu, než jakou si liberální tržní prostředí běžně připouští. Maržový strop 2,50 Kč, každodenní vyhlašování maximální ceny a centrálně daný vzorec pro výpočet ceny nejsou jen technické detaily. Jsou to stavební kameny modelu, v němž vláda přestává trh jen regulovat a začíná ho sama spoluvytvářet.

A právě proto dnešní krok vyvolává oprávněnou obavu. Ne kvůli jedné tiskové konferenci. Ne kvůli jednomu cenovému výměru. Ale kvůli směru, který ukazuje. Stát, který dnes určuje přijatelnou marži a zítřejší maximální cenu paliva, už nestojí na kraji hřiště. Stát vstoupil do hry jako hráč. A to je přesně chvíle, kdy by se veřejnost měla začít ptát, zda kabinet ještě opravuje trh, nebo už ho nahrazuje.

Čtěte dále:

• Nafta už v Česku naráží na 50 korun za litr. Vláda zatím hlavně mluví, zatímco řidiči platí
• Podvod na voliče? Babiš kdysi tlačil na Fialu kvůli drahým palivům. Dnes jeho vláda pouze monitoruje a vyčkává
• Vláda nakonec udělala to, co týdny odmítala. Po měsíci poslechla ODS a snízila spotřební daň na pohonné hmoty
• Babiš mluví o desetikorunové marži. Data Aleny Schillerové ale ukazují dvě až tři koruny na litr
• Jinde vlády s drahými palivy zasahují. V Česku kabinet stále hlavně připravuje, sleduje a odkládá