Zeman se zastal Pavla. Když i Zeman připomíná staré pravidlo, vláda vypadá ještě menší

Délka článku: 7 minutes

Spor o to, kdo má v červenci zastupovat Českou republiku na summitu NATO v Ankaře, už dávno nepůsobí jako běžná koordinační hádka mezi Hradem a Strakovou akademií. Vláda schválila armádní let na summit pro premiéra Andreje Babiše, ministra zahraničí Petra Macinku a ministra obrany Jaromíra Zůnu. Prezident Petr Pavel v seznamu chybí, přesto dál počítá s tím, že se summitu zúčastní, a veřejně říká, že nevidí problém v tom, aby do Ankary jeli prezident i premiér. Babiš naopak tvrdí, že je nelogické, aby prezident cestoval spolu s vládní delegací. Tím kabinet otevřel spor, který už nepoškozuje jen vztahy mezi ústavními institucemi, ale i obraz Česka navenek.

Do tohoto konfliktu vstoupil i bývalý prezident Miloš Zeman. A právě jeho zásah je pro vládu mimořádně nepříjemný. Zeman totiž podle Novinek řekl, že by jako tradicionalista zachoval dosavadní praxi, podle níž na summity NATO jezdí hlava státu, a že by nepsaná pravidla neměnil. To je silný výrok už sám o sobě. Neříká ho komentátor z opozice ani někdo z Pavlova okolí. Říká ho politik, který sám deset let seděl na Hradě, vedl české delegace na summitech NATO a nikdy nepatřil k lidem, kteří by Petra Pavla automaticky šetřili. Když i Zeman připomene, že summit NATO tradičně patří hlavě státu, vláda přichází o část svého alibi.

Zeman nepodržel Pavla z náklonnosti, ale z vlastní zkušenosti

Právě to dává jeho slovům větší váhu. Miloš Zeman nestaví svou poznámku na sympatii k Petru Pavlovi. Staví ji na vlastní prezidentské zkušenosti a na dlouhodobém fungování české státní reprezentace. iROZHLAS připomíná, že zastupování prezidentem je u nás na summitech NATO tradiční, a vrací tuto praxi až k Václavu Havlovi. iDNES pak ve svém přehledu ukazuje, že právě i za Zemana vedla českou delegaci na aliančních summitech hlava státu. To znamená jediné: Zeman vládu neusvědčuje nějakou novou teorií. Usvědčuje ji připomínkou pravidla, které český stát dlouhodobě používal a které dávalo smysl i navenek.

Vláda tak dnes nestojí proti Hradu jen v běžném kompetenčním sporu. Stojí i proti tradici, kterou drželi prezidenti různého typu a různých politických stylů. A právě proto působí její chování tak slabě. Kabinet neříká: měníme starou praxi, protože máme novou bezpečnostní doktrínu, nový protokol nebo nové rozdělení rolí. Kabinet říká v zásadě jen to, že na summit má jet vláda, protože bude obhajovat vlastní výdaje na obranu. To ale není silný státní důvod. To je stranický a okamžitý důvod, navíc průhledně spojený s tím, že prezident Petr Pavel patří k hlasitým kritikům letošního rozpočtu na obranu.

Vláda láme tradici právě tehdy, když se jí nehodí prezidentův hlas

A právě tady začíná nejtvrdší kritika. Babišova vláda letos čelí tlaku kvůli obranným výdajům. Reuters připomíná, že po nástupu k moci přepracovala rozpočet a srazila kapitolu ministerstva obrany na 154,8 miliardy korun, tedy asi 1,73 procenta HDP. Kabinet sice tvrdí, že po započtení dalších položek se dostává blízko 2,1 procenta HDP, ale kritici včetně prezidenta Pavla upozorňují, že část těchto výdajů nemusí odpovídat alianční metodice. Právě na červencovém summitu v Ankaře se přitom bude otázka obranných závazků řešit. To vytváří velmi nepříjemný obraz: vláda se zjevně snaží odsunout prezidenta z vrcholné alianční schůzky právě ve chvíli, kdy by tam mohl zaznít český hlas, který nebude vládní verzi bezvýhradně krýt.

Jinými slovy, vláda neláme tradici kvůli vyššímu státnímu zájmu. Láme ji proto, že se jí nehodí prezident, který má v NATO autoritu a současně domácí kabinet kritizuje za obrannou rozpočtovou politiku. To je malicherné a krátkozraké. Summit NATO není interní porada koalice ANO, SPD a Motoristů. Není to ani PR turné premiéra a ministra zahraničí. Je to vrcholné fórum aliance, kde má Česká republika působit jako důvěryhodný, předvídatelný a koordinovaný stát. Když vláda místo koordinace vyrábí veřejný konflikt s prezidentem, kazí vlastní pozici ještě dřív, než česká delegace vůbec do Ankary odletí.

Zemanova připomínka vládu bolí i proto, že přichází z jejího vlastního tábora

Na celé věci je ještě jeden politický rozměr. Miloš Zeman nikdy nepatřil k lidem, které by dnešní vláda mohla snadno označit za přirozené spojence Petra Pavla. O to větší váhu má, když právě on řekne, že by nepsaná pravidla neměnil. Zeman tím kabinetu bere jednoduchou obranu, že kritika přichází jen z Pavlova okolí nebo z opozičních kruhů. Nepřichází. Přichází i od bývalé hlavy státu, která dobře ví, jak alianční summity fungují a jakou váhu má v podobných situacích kontinuita.

Abychom byli poctiví, Zeman svůj postoj neformuloval úplně bez výhrad. Podle nedělního zpravodajství Blesku po vystoupení v Partii na CNN Prima News vyjádřil i obavu, že by se Pavel na summitu mohl pustit do veřejné kritiky české vlády. Tato výhrada ale vládní problém nemaže. Naopak ho spíš zvýrazňuje. Pokud i Zeman současně říká dvě věci — že zachoval tradici prezidenta na summitu, ale že má obavu z Pavlových výroků — vychází z toho pro vládu ještě nepříjemnější závěr: kabinet nevede spor o ústavní roli prezidenta, ale o to, že se bojí, co prezident v NATO řekne. A to je mnohem horší motiv než jakákoli procedurální neshoda.

Problém neleží v Pavlovi. Problém leží v nejistotě vlády

Kabinet se dnes snaží vyvolat dojem, že chrání logiku vládní odpovědnosti. Ve skutečnosti ale spíš odhaluje vlastní nejistotu. Petr Pavel se účastnil summitů NATO ve Vilniusu, ve Washingtonu i v Haagu. Má za sebou vrcholnou alianční kariéru a v bezpečnostních otázkách má mezinárodní váhu, kterou si žádný český premiér nemůže prostě přivlastnit. Pokud by vláda jednala sebevědomě, dohodla by se s prezidentem na rozdělení rolí, na společném mandátu a na tom, jak bude Česko v Ankaře působit jednotně. Místo toho se chová tak, jako by byla přítomnost prezidenta sama o sobě problémem. To není projev síly. To je projev strachu z nekontrolovaného sdělení.

A právě zde Miloš Zeman vládu nejvíc usvědčuje. Ne tím, že by z Petra Pavla udělal svého politického chráněnce. Ale tím, že připomněl elementární státnickou intuici: na summitech NATO dává smysl, aby Českou republiku reprezentovala hlava státu. Když vláda tuto logiku poruší bez přesvědčivého důvodu, nepůsobí moderně ani rozhodně. Působí malicherně, ješitně a zbytečně konfliktně. A to je pro zemi, která sama čelí otázkám ohledně plnění aliančních závazků, velmi špatná vizitka.

Vláda by měla přestat soutěžit s prezidentem a začít hájit stát

Česká republika nepotřebuje v létě do Ankary poslat zprávu, že se její ústavní činitelé nedokážou domluvit ani na tom, kdo má sedět u hlavního stolu. Potřebuje poslat zprávu, že navzdory domácím sporům umí zachovat důstojnost státu, kontinuitu jeho zastoupení a profesionální koordinaci. Zemanův zásah ukazuje, že vláda dnes nejde proti nějakému Pavlovu rozmaru. Jde proti zvyklosti, kterou sama česká politika roky považovala za přirozenou. A čím déle bude kabinet tuto skutečnost ignorovat, tím víc bude vypadat jako vláda, která se nemstí jen prezidentovi, ale i vlastnímu státu.

Na konci celé aféry tak zůstává nepříjemně jednoduchý obraz. Miloš Zeman, který se s Petrem Pavlem politicky nikdy nekryl, připomněl, že na summity NATO tradičně jezdí hlava státu. Vláda naopak dál tlačí linii, která má prezidenta odsunout. Když v takové situaci působí umírněněji a státněji bývalý prezident než současný kabinet, není to drobná epizoda. Je to varování, že vláda začala plést zahraniční a bezpečnostní politiku s domácí malou válkou. A přesně to si země před summitem NATO nemůže dovolit.