Jinde vlády s drahými palivy zasahují. V Česku kabinet stále hlavně připravuje, sleduje a odkládá

Délka článku: 10 minutes

Drahá ropa a drahá nafta přestaly být jen makroekonomickým tématem pro analytiky. V celé Evropě se z nich během několika týdnů stal ostrý politický problém. V Česku se průměrná cena nejprodávanějšího benzinu podle víkendových údajů společnosti CCS pohybovala kolem 41,4 koruny za litr a nafta už přesáhla 48 korun za litr. Proti konci února tak benzin zdražil zhruba o osm korun a diesel téměř o patnáct. Kabinet Andreje Babiše po pondělním jednání oznámil, že připraví zastropování marží obchodníků s palivy a půjčí rafinériím 100 tisíc tun ropy z nouzových zásob. Jenže přímou úlevu pro řidiče, rodiny nebo firmy zatím lidé na stojanech nevidí. A právě v tom začíná být český přístup nápadně slabý.

To je důležité říct přesně. Česká vláda nedělá doslova nic. Dělá ale hlavně to, co občan pocítí až později, nebo možná vůbec: analyzuje trh, chystá možné zastropování marží, jedná s distributory a nechává otevřenou možnost snížení spotřební daně. Oproti tomu několik jiných vlád v EU už sáhlo k okamžitým krokům, které mají ceny nebo dopady vysokých cen srazit přímo a rychle. Ve chvíli, kdy Evropská komise členské státy výslovně vyzývá k včasné přípravě na delší energetické narušení, vypadá český postup jako politika budoucího času.

Polsko sáhlo na DPH, spotřební daň i cenový strop. Praha zatím jen hledá další schůzku

Nejtvrdší kontrast nabízí Polsko. Varšava oznámila snížení DPH na paliva z 23 na 8 procent, pokles spotřební daně na unijní minimum a také zavedení maximální maloobchodní ceny. Premiér Donald Tusk současně řekl, že vláda očekává pokles cen asi o 1,2 zlotého na litr ještě před Velikonocemi. Ano, jde o drahé opatření. Polský ministr financí vyčíslil rozpočtový výpadek na 1,6 miliardy zlotých měsíčně. Jenže polská vláda tím řidičům vyslala jasný vzkaz: stát ví, že problém existuje, a je ochoten nést část nákladů. Česká vláda zatím řidičům nabízí hlavně ujištění, že situaci velmi pečlivě sleduje.

Právě tady se česká pasivita ukazuje v plné nahotě. Praha zatím neshodila DPH, nesáhla na spotřební daň, nezavedla cenový strop a neoznámila ani cílenou dočasnou kompenzaci. Místo toho ponechává ve hře prakticky všechno, ale nespouští skoro nic. Politicky to může vypadat opatrně. Pro občana, který tankuje dnes a ne za dva týdny, to ale znamená jediné: v Polsku už vláda jedná přes peněženku, v Česku stále přes tiskové konference.

Rakousko vrací řidičům část drahých cen. Česko zatím vrací jen sliby

Rakousko zvolilo jinou cestu, ale také přímou. Dolní komora parlamentu schválila legislativní rámec pro snížení daně z paliv a pro strop na marže rafinerií a čerpacích stanic. Vídeň odhaduje, že tento balík by měl od příštího měsíce snížit ceny asi o deset eurocentů na litr. Rakouská vláda tak nehází celý problém na pumpaře ani na světový trh. Kombinuje daňový zásah s regulací ziskovosti v řetězci. I tam zní kritika, že opatření nemusí být dost účinné. Podstatné ale je něco jiného: vláda převzala odpovědnost a proměnila ji v konkrétní legislativní krok.

Český kabinet se proti tomu stále pohybuje mezi slovní intervencí a přípravou. Ministerstvo financí samo 19. března zveřejnilo, že jeho šetření nepotvrdilo po vypuknutí konfliktu růst indikativních hrubých marží na českých pumpách. U nafty podle resortu běžné marže po vypuknutí konfliktu dokonce klesly a po spuštění monitoringu sestupný trend pokračoval až k jedné koruně. Pokud tedy vlastní data vlády neukazují na masivní zneužívání situace přes marže, tím silněji vyvstává otázka, proč kabinet stále nepřišel s přímou daňovou nebo kompenzační pomocí.

Rumunsko pomáhá dopravcům a omezuje vývoz. Česko dál čeká, co udělá trh

Rumunsko sáhlo ke krizovému režimu. Bukurešť oznámila zastropování přirážek u paliv, omezení exportu pohonných hmot a snížení podílu biosložky v benzinu, aby stlačila konečnou cenu. Vedle toho tamní ministerstvo financí schválilo podporu za 652 milionů lei pro silniční nákladní a osobní dopravce. Později rumunský premiér připustil i dočasné snížení spotřební daně. To je přesně ten typ kombinace, kterou v energetickém šoku čeká trh i veřejnost: ochranu domácího zásobování, tlak na ceny a cílenou pomoc sektorům, které nesou první náraz.

Česká vláda sice v pondělí schválila půjčku 100 tisíc tun ropy rafinériím z nouzových zásob, jenže to je hlavně opatření na straně dodávek, nikoli přímá úleva pro občana. Zásobování trhu podle vlády funguje normálně, paliv je dostatek a stát zatím jen oznamuje další schůzku s distributory a další jednání vlády. Jinak řečeno: Praha řeší, aby palivo bylo. Neřeší ale dostatečně, za kolik bude. A to je při cenovém šoku pro domácnosti i firmy stejně důležitá část problému.

Německo i Francie ukazují, že pomoc nemusí znamenat plošné rozhazování

Česká vláda se může hájit tím, že nechce rozvrátit rozpočet plošnými dotacemi. Jenže ani tohle srovnání jí nepomáhá. Německo se rozhodlo ceny přímo nesubsidovat, ale i tak prosadilo právně vymahatelný zásah: čerpací stanice smějí od začátku dubna zvýšit cenu jen jednou denně a za porušení hrozí pokuta až 100 tisíc eur. Berlín zároveň zpřísnil antimonopolní pravidla a otevřeně mluví o dalších krocích, včetně vyššího příspěvku na dojíždění, nižších mýtných sazeb pro kamiony nebo snížení DPH na pumpách. To není pasivita. To je snaha zkrotit cenovou dynamiku i bez přímé dotace každého litru.

Francie jde jinudy, ale stále aktivně. Reuters shrnul, že Paříž spustila cílenou pomoc přesahující 70 milionů eur pro dopravu, zemědělství a rybářství a vedle toho nabídla příspěvek 150 eur pro 3,8 milionu nízkopříjmových domácností na úhradu nákladů za energie. Francouzská vláda tedy neříká: nic neuděláme, protože by to bylo drahé. Říká: pomůžeme těm, kdo nesou nejtvrdší dopad. To je fiskálně střídmější a přitom politicky čitelnější přístup, než jaký dnes předvádí Praha.

Itálie už peníze uvolnila. Česko stále diskutuje, jestli vůbec něco spustí

Itálie vyčlenila 417,4 milionu eur na snížení spotřební daně z benzinu a nafty alespoň do 7. dubna. Efekt těchto kroků sice podle Reuters zatím nevypadá přesvědčivě a tlak na další opatření v zemi roste. Přesto tu zůstává zásadní rozdíl: Řím už otevřel peněženku a zkusil část šoku absorbovat přes daňovou politiku. Česká vláda naproti tomu pořád mluví o tom, že spotřební daň je „ve hře“. Mezi „ve hře“ a „platí od zítřka“ ale leží přesně ta mezera, kterou dnes řidiči i firmy financují z vlastní kapsy.

Tato mezera je ještě viditelnější, když si člověk vedle sebe položí jazyk české vlády a jazyk ostatních evropských kabinetů. V zahraničí zní slovesa jako snížit, zastropovat, vyplatit, omezit, kompenzovat. V Praze zatím převládají slovesa připravit, analyzovat, projednat, zvážit. To není stylistický detail. To je rozdíl mezi vládou, která už nese politické náklady rozhodnutí, a vládou, která se jim zatím snaží vyhnout.

Český problém není jen drahá ropa. Český problém je vláda bez přímé odpovědi

Je fér přiznat, že Česká republika nemá úplně stejnou výchozí pozici jako všechny ostatní státy. Ministerstvo financí správně připomíná, že Česko má podle jeho vyjádření osmé nejnižší ceny benzinu i nafty v EU a že současný šok neprobíhá v prostředí celkové inflace kolem 15 procent jako v roce 2022. Jenže to není argument pro nečinnost. Je to spíš argument pro včasnou a přiměřenou reakci, dokud ceny ještě nevyvolaly širší druhé kolo zdražování v dopravě, potravinách a službách. Když vláda sama uznává, že příčiny jsou globální a ceny ostře sledované, měla by o to rychleji vysvětlit, jak přesně chce občanům pomoci.

Místo toho teď Česko sleduje vládu, která nejdřív hledala viníka v maržích, pak sama zveřejnila data, podle nichž marže po vypuknutí konfliktu neklesající ceny nevysvětlují, a nakonec přešla k přípravě budoucího zastropování. To není přesvědčivá krizová politika. To je improvizace pod tlakem. A právě proto srovnání s okolní Evropou vyznívá pro Prahu tak tvrdě. Jinde už vlády přijaly přímé, byť někdy sporné kroky. Český kabinet zatím stále jen dohání tempo událostí.

Jinde pomoc, v Česku zatím hlavně budoucí čas

Když se člověk podívá na mapu Evropy, nevidí jednotný recept. Vidí ale společný politický instinkt: vlády vědí, že paliva jsou citlivé zboží a že dlouhé vyčkávání bolí občany i ekonomiku. Polsko snižuje daně a zavádí strop. Rakousko vrací část vyšší ceny přes daň a míří i na marže. Rumunsko pomáhá dopravcům a omezuje export. Německo právně krotí zdražování a chystá další kroky. Francie pomáhá nízkopříjmovým domácnostem a citlivým sektorům. Itálie už snížila spotřební daň. Česká vláda oproti tomu zatím hlavně vysvětluje, proč je problém složitý. Jenže občan, který dnes tankuje za ceny vyšší o osm až patnáct korun než na konci února, nepotřebuje další vysvětlení složitosti. Potřebuje vidět, že stát umí nést aspoň část zátěže s ním.

A právě v tom dnešní česká vláda zatím neobstála. Ne proto, že by musela kopírovat každý zahraniční model. Ne proto, že by každé opatření v EU fungovalo bezchybně. Neobstála proto, že ve chvíli, kdy ostatní vlády už nesou politické i rozpočtové náklady konkrétních rozhodnutí, Praha stále stojí u mikrofonu a slibuje, že něco připraví. U energetického šoku se ale politická důvěryhodnost neměří počtem porad. Měří se tím, zda lidé u pumpy poznají, že jejich vláda opravdu zasáhla. V Česku to zatím nepoznají.

Čtěte dále:

• Vláda nastavila česká pravidla pro uhlíkové clo CBAM. Přidá firmám nové povinnosti i pokuty
• Válka v Íránu může vrátit inflaci do české debaty. Nový nová analýza varuje před dražší ropou, plynem i dopravou
• Nafta už v Česku naráží na 50 korun za litr. Vláda zatím hlavně mluví, zatímco řidiči platí
• Podvod na voliče? Babiš kdysi tlačil na Fialu kvůli drahým palivům. Dnes jeho vláda pouze monitoruje a vyčkává
• Ropa znovu atakuje 100 dolarů za barel. Trh zažil největší šok od začátku války na Ukrajině