Babiš mluví o desetikorunové marži. Data Aleny Schillerové ale ukazují dvě až tři koruny na litr

Délka článku: 11 minutes

Když premiér Andrej Babiš minulý týden vyzval hlavní distributory paliv ke zlevnění, sáhl po výrazu, který okamžitě přitáhl pozornost. U ceny nafty 51,90 koruny za litr na dálniční pumpě prohlásil: „Máte deset korun hrubou marži podle mého odhadu.“ Jenže právě tady začíná problém. Vládní kampaň proti „nehorázným maržím“ se totiž rozchází s tím, co o trhu říká vlastní monitoring ministerstva financí. Resort Aleny Schillerové uvádí, že běžné hrubé marže u nafty se před krizí pohybovaly mezi 2,70 a 3,20 koruny za litr a po vypuknutí konfliktu na Blízkém východě klesly na 1,90 až 2,60 koruny. U benzinu ministerstvo uvádí rozpětí 2,35 až 2,60 koruny a po monitoringu pokles až ke 2,10 koruny.

To není drobný detail pro účetní. To je jádro celého politického sporu. Pokud premiér veřejně pracuje s desetikorunovou hrubou marží, zatímco oficiální státní data ukazují u běžného trhu zcela jiný řád, nejde už jen o rozdíl v názoru. Jde o otázku, zda vláda nepřepisuje realitu podle politické potřeby. Kritický text si tady nevybírá mezi dvěma rovnocennými interpretacemi. Na jedné straně stojí odhad předsedy vlády vyslovený před kamerami. Na druhé straně stojí konkrétní data od ministerstva financí, které vláda sama pověřila dohledem nad cenami a maržemi.

Ministerstvo financí samo říká, že marže po vypuknutí konfliktu klesaly

Nejsilnější argument proti Babišově desetikorunové tezi nevznesla opozice ani distributoři. Vzneslo ho ministerstvo financí. Ve zveřejněném vyhodnocení šetření za období od 16. února do 15. března resort výslovně uvedl, že jeho analytici nepotvrdili, že by po vypuknutí konfliktu na čerpacích stanicích v Česku došlo ke zvýšení indikativních hrubých marží. U nafty ministerstvo popsalo pokles z pásma 2,70 až 3,20 koruny na 1,90 až 2,60 koruny a po spuštění monitoringu dokonce až k jedné koruně. U benzinu zůstalo rozpětí 2,35 až 2,60 koruny stejné před konfliktem i po něm a později kleslo ke 2,10 koruny. To není vedlejší poznámka. To je oficiální závěr státu.

Česká televize i iROZHLAS pak stejnou věc shrnuly ještě jednodušeji: dosavadní kontroly podle ministerstva ukázaly, že marže po vypuknutí konfliktu klesaly. Ve chvíli, kdy se tato informace objevila ve veřejném prostoru, měla vláda dvě možnosti. Buď přiznat, že problém neleží hlavně v maržích, ale v drahé ropě, dopravě a panice na trhu. Nebo pokračovat v tvrdé rétorice proti pumpařům, i když ji vlastní data nepodkládají. Kabinet si zatím zjevně vybral druhou cestu.

Babiš sám dnes mluví o třech korunách. Přesto dál straší deseti

Na celé kauze je možná nejpozoruhodnější to, že premiér v různých dnech používá dvě odlišná čísla. Na jedné straně mluvil o „deseti korunách hrubé marže“ u nafty za 51,90 koruny na vybraných pumpách, na druhé straně o pár dní později po jednání vlády řekl, že podle něj by marže měly být u nafty kolem 3,50 koruny a u benzinu 2,50 koruny. Dokonce v televizním vystoupení prohlásil, že „tři koruny, to je fajn“. Jinými slovy: premiér sám dnes jako normální či přijatelnou hranici popisuje marži v rozsahu, který je mnohem blíž číslům ministerstva financí než jeho vlastním desetikorunovým výpadům.

To z něj dělá ještě slabšího žalobce trhu. Pokud by opravdu věřil, že běžné marže činí deset, jedenáct nebo dvanáct korun za litr, těžko by zároveň navrhoval zastropování na 2,50 a 3,50 koruny jako relativně realistický režim pro celý trh. Už samotná tato vnitřní nekonzistence ukazuje, že desetikorunová marže neslouží jako přesný popis trhu, ale spíš jako politická palice. Hodí se do videa, do tiskovky a do role premiéra, který „bojuje s drahotou“. S čísly ministerstva se ale snáší jen velmi špatně. Tato pasáž je hodnoticí, ale opírá se o veřejně doložený rozpor mezi dvěma premiérovými výroky.

Hrubá marže není totéž co čistý zisk

Další problém leží v samotném slovu „marže“. Ministerstvo financí ji počítá jako rozdíl mezi konečnou prodejní cenou bez DPH, nákupní cenou z burzy v Rotterdamu a sazbou spotřební daně. Už z této definice plyne, že jde o hrubý rozdíl, nikoli o čistý zisk pumpy. V této částce ještě leží provozní náklady, mzdy, energie, logistika, nájem i další fixní výdaje. To je důležité připomenout, protože veřejná debata často zachází s hrubou marží tak, jako by šlo o peníze, které si provozovatel bez dalších nákladů rovnou odnáší domů. Tak to ale z definice není. U dálničních stanic je to ještě viditelnější, protože tam podle antimonopolního úřadu bývají vyšší nájmy a vyšší marže jsou „odjakživa“ standardem. Tento závěr o rozdílu mezi hrubou marží a čistým ziskem je ekonomickou inferencí přímo z metodiky ministerstva a z popisu nákladově odlišných dálničních pump.

Právě proto působí Babišova desetikorunová věta tak zavádějícím dojmem. Nejenže neodpovídá tomu, co ukazuje vládní monitoring u běžných stanic. Ona navíc ve veřejnosti vytváří dojem, že pumpaři inkasují téměř bezpracný desetikorunový zisk na litr. Ve skutečnosti i data a rozhovory, které se objevily v posledních dnech, mluví mnohem střídměji. Spolumajitel Tank Ono Jiří Ondra pro Český rozhlas řekl, že jeho síť se snaží držet marži kolem 70 až 80 haléřů na litr a že mimo dálniční pumpy jsou marže „v plném normálu, jako bývaly, tedy do tří korun“. To samozřejmě není automatický důkaz pro celý trh, ale s desetikorunovým obrazem se to míjí téměř úplně.

Dálnice nejsou celý trh. Premiér ale mluví, jako by byly

Babišova obrana se dá číst takto: on přece mluvil o konkrétních dálničních pumpách, kde viděl cenu 51,90 koruny za litr nafty. Jenže i kdybychom přijali, že na části dálničních stanic byly ceny mimořádně vysoké, pořád platí, že z takového extrému nelze poctivě odvozovat obraz celého trhu. Antimonopolní úřad teď výslovně připomněl, že na dálnicích byly marže vždy vyšší a že současná situace sama o sobě nepředstavuje anomálii. Vyšší ceny na hlavních tazích podle úřadu samy o sobě nestačí jako indikace kartelu. To je pro premiéra nepříjemné, protože právě dálniční cenovky použil jako hlavní munici.

Jinými slovy: vláda vzala nejvýše viditelný a nejvíc pobuřující segment trhu, udělala z něj mediální symbol a pak ho začala vydávat za důkaz širšího problému. Jenže data ministerstva mluví o průměrech napříč tisíci stanicemi a stovkami provozovatelů. Do šetření bylo zapojeno 2530 čerpacích stanic od 558 provozovatelů. Právě tato data dávají mnohem pevnější základ pro veřejnou debatu než premiérův dojem z několika výrazně dražších pump na dálnici. Jestli chce vláda regulovat trh, měla by ho nejdřív popisovat podle vlastních čísel, ne podle nejkřiklavějších tabulí u D1.

Kabinet hledá jednoduchého viníka, protože složitější pravda se hůř prodává

Politicky se Babišovu postupu dá rozumět. Vyjít před kamery a říct lidem, že paliva zdražují hlavně kvůli geopolitickému šoku, omezení dopravy ropy a globálnímu trhu, je věcně přesné, ale špatně se to prodává. Mnohem snazší je ukázat na pumpaře a tvrdit, že si na krizi mastí kapsy. Jenže právě tady přichází riziko: když premiér opře svou argumentaci o číslo, které se rozchází s vlastními daty jeho vlády, oslabuje tím nejen sebe, ale i důvěryhodnost celé krizové reakce státu. Pokud vláda dnes říká, že marže jsou hlavní problém, a její ministerstvo zároveň píše, že marže po vypuknutí konfliktu klesaly, pak kabinet veřejnosti nenabízí pevný příběh, ale zmatek.

To je zvlášť nebezpečné ve chvíli, kdy vláda zároveň připravuje zastropování marží a nechává ve hře i možné snížení spotřební daně. Regulace trhu je vážný krok. Takový zásah si žádá pevnou diagnostiku, ne improvizovanou rétoriku. Když si stát sám není schopen držet konzistentní čísla v hlavě, riskuje, že zavede opatření na problém, který ve skutečnosti neleží tam, kde o něm nejhlasitěji mluví. A pokud se ukáže, že tlak na marže cenu výrazněji nesrazí, vláda bude muset vysvětlovat, proč celé dny bojovala proti symptomu místo proti příčině.

Kritika pumpařů může znít líbivě, ale tvrdá čísla ji zatím nepodpírají

Kritický článek nemusí čtenáři namlouvat, že na trhu s palivy panuje idyla. Dálniční stanice mohou být výrazně dražší. U některých hráčů mohou ceny působit agresivně. Trh navíc reaguje nervózně a často i s předstihem. Ale to všechno ještě neznamená, že se běžné hrubé marže skutečně pohybují kolem deseti korun za litr. Naopak: nejpevnější veřejně doložená čísla teď mluví hlavně o rozpětí kolem dvou až tří korun, u nafty dokonce po vypuknutí konfliktu a po spuštění monitoringu i níž. Proto se Babišova desetikorunová věta nejeví jako přesná diagnóza trhu, ale jako politicky účelové zveličení.

Vláda si tím navíc sama vytváří nepříjemnou past. Pokud ve čtvrtek nebo v dalších dnech opravdu přijde se zastropováním marží na úrovni 2,50 až 3,50 koruny, bude tím fakticky potvrzovat, že za normální považuje právě hladinu blízkou číslům, která už dřív publikovalo ministerstvo financí. A čím víc bude tento strop odpovídat oficiálním datům, tím zřetelněji bude působit premiérova desetikorunová rétorika jako přestřelená. Kabinet tak dnes vede spor nejen s distributory, ale i se svou vlastní statistikou.

Tohle není boj za řidiče. Tohle začíná být boj o věrohodnost vlády

Celá kauza už dávno není jen o tom, kolik stojí litr nafty na dálnici. Je i o tom, jak vláda zachází s fakty v situaci, kdy chce ospravedlnit zásah do trhu. Andrej Babiš má plné právo kritizovat drahé pumpy. Má právo tlačit na distributory. Má právo navrhovat regulaci. Nemá ale právo tvářit se, že jeho odhad o desetikorunové hrubé marži nese stejnou váhu jako čísla, která mezitím zveřejnilo ministerstvo financí. Jestli chce kabinet působit důvěryhodně, musí přestat míchat mediální nadsázku s oficiální analýzou. U tématu, které zasahuje miliony řidičů a tisíce firem, je to minimum.

A právě proto si tato epizoda zaslouží kritický pohled. Ne proto, že by každá pumpa v Česku hrála fér. Ne proto, že by vláda nesměla jednat. Ale proto, že premiér vystavěl veřejný tlak na čísle, které zatím neodpovídá tomu, co říká jeho vlastní stát. Ve chvíli, kdy se z politiky stane soutěž mezi dojmem a daty, má seriózní žurnalistika povinnost připomenout, že dvě až tři koruny nejsou deset. A že vláda, která chce regulovat marže, by měla nejdřív mluvit jazykem vlastních čísel.

Čtěte dále:

• Nafta už v Česku naráží na 50 korun za litr. Vláda zatím hlavně mluví, zatímco řidiči platí
• Podvod na voliče? Babiš kdysi tlačil na Fialu kvůli drahým palivům. Dnes jeho vláda pouze monitoruje a vyčkává
• Ropa znovu atakuje 100 dolarů za barel. Trh zažil největší šok od začátku války na Ukrajině
• Sto dní Babišovy vlády: slibovala důvěru, pořádek a respekt. Zatím doručila hlavně úhyby a porušené sliby
• Igor Červený má převzít životní prostředí. Motoristé mění nominaci po sporu o Turka