Země pro budoucnost 2.0: vláda slibuje skok mezi evropskou špičku, plán ale stojí na drahých sázkách a sporných premisách

Délka článku: 7 minutes

Vláda představila dokument Hospodářská strategie – Česko: Země pro budoucnost 2.0, který má zvednout výkon ekonomiky, urychlit investice a „přestavět“ stát tak, aby přestal brzdit firmy i občany. Text pracuje s velkými cíli a konkrétními metrikami. Zároveň ale v několika bodech míchá hospodářskou politiku s ideologií, přenáší odpovědnost na „někoho jiného“ a staví část slibů na penězích, které zatím nikdo věrohodně neukázal.

Hospodářská strategie míří vysoko. Dokument mluví o ambici dostat Česko do top 10 EU podle HDP na obyvatele v paritě kupní síly do roku 2035, posílit inovace, zrychlit soudy, omezit byrokracii a narovnat trh s bydlením. Vláda zároveň tvrdí, že nechce „masivně utrácet“ ze státního rozpočtu. Základ má tvořit finanční páka a soukromý kapitál. Tady začíná první velký rozpor.

Velká čísla a ještě větší očekávání

Hospodářská strategie počítá s kumulativními investicemi zhruba 3 biliony korun do roku 2030. Třetinu má spolknout energetika, třetinu bydlení a zbytek doprava, výzkum, inovace a vzdělávání. Vláda zároveň říká, že už kolem roku 2029 mají „celkové výnosy“ transformace překonat roční náklady a největší výzvou má být jen překlenutí let 2026–2027.

Takový příslib zní líbivě, jenže ekonomika nefunguje jako powerpoint. Investice se nespustí jen proto, že si je někdo napíše do strategie. Klíčový je mix rizika, návratnosti, regulace a důvěry. Dokument sice popisuje pilíře financování, ale nechává otevřenou zásadní otázku: kdo přesně ponese riziko, když se návratnost nedostaví včas.

Neutrácíme, ale slibujeme zásahy za desítky až stovky miliard

Vláda v textu opakovaně ujišťuje, že strategie nestojí na rozpočtové expanzi. Současně ale popisuje kroky, které typicky znamenají masivní finanční závazky státu nebo minimálně výrazná tržní rizika.

Patří sem například úvahy o výkupu minoritních akcionářů ČEZ a vytvoření „plně české“ energetiky, dále tlak na přestavbu cen elektřiny, přesun některých nákladů mimo faktury domácností a firem, nebo očekávání, že stát a jeho instituce ufinancují kritickou infrastrukturu bez dopadu na deficit.

V praxi to často končí jedním z těchto výsledků:

• stát zadluží sám sebe,
• stát přenese náklady do polostátních firem,
• stát vytvoří nové poplatky a daně,
• nebo stát problém „odloží“ do budoucna.

Strategie se snaží prodat variantu, ve které se nestane ani jedno. To bývá v politice nejriskantnější slib.

Energie jako hlavní bitevní pole: levnější elektřina za cenu sporu s EU

Nejostřejší tón Hospodářská strategie používá u energetiky. Text tvrdí, že vysoké ceny energií v Evropě z velké části vznikly kvůli klimatické politice a pravidlům EU, a mluví o záměru vymezit se proti systému ETS a nezavádět ETS2.

Jenže ETS i ETS2 nevznikly jako doporučení. Jde o evropskou legislativu, na kterou navazují pravidla trhu a investiční rozhodování. Pokud vláda slibuje „nezavést“ mechanismus, který EU už schválila, měla by zároveň jasně říct, jaký scénář očekává:

• dohodu na změně pravidel,
• právní spor,
• výjimku,
• nebo otevřený konflikt s dopady na ekonomiku a veřejné finance.

Dokument tyto náklady nerozepisuje. Přitom právě tady se může lámat důvěra investorů. Energetika potřebuje dlouhé kontrakty, stabilní regulaci a předvídatelnou politiku. Konfliktní rétorika bez detailní mapy kroků vytváří riziko, že se investice zpomalí místo zrychlení.

Trh práce: volání po talentech se pere s rétorikou o „konci neřízené migrace“

Hospodářská strategie správně popisuje problém stárnutí, nízké produktivity a chybějících lidí v průmyslu i službách. V jednom proudu ale přidává politickou pasáž o „konci neřízené migrace“ a návratu „ověřitelných migračních politik“. Vedle toho chce zjednodušit víza a nábor zahraničních vědců a specialistů.

Taková kombinace může fungovat, pokud vláda udělá dvě věci:

1. nastaví rychlé a férové procesy pro kvalifikované pracovníky,
2. a přestane míchat bezpečnostní téma s hospodářskou potřebou trhu práce.

Dokument to zatím skládá spíš rétoricky než prakticky. Firmy a univerzity totiž potřebují jednoduchý systém, který funguje každý týden, ne jen v titulku.

Inovace a startupy: dobrý směr, ale stát si sám zvedá laťku

Část o inovacích a digitalizaci působí věcněji. Strategie navrhuje:

• patent box, úpravy odpočtů na výzkum,
• posílení ESOP,
• startupový zákon,
• lepší pravidla pro rizikový kapitál,
• a tlak na komercializaci výzkumu.

Tady ale naráží na to, co sama kritizuje: nestabilní výklad práva a nejednotné kontroly. Pokud se firmy bojí, že jim finanční úřad po letech neuzná odpočty, nepomůže další „pobídka“ na papíře. Pomůže jen konzistentní správa, jasná metodika a rychlé odvolací řízení.

V digitalizaci dokument slibuje stát řízený daty, „data only once“ a automatizaci procesů včetně AI. To je moderní agenda. Úspěch ale závisí na exekuci a personálu. Strategie zároveň mluví o centralizaci a změně rolí ve státní správě. Bez politického tlaku na rychlé výsledky, který často vede ke zkratkám, se takové reformy dělají roky.

Fungující stát: kritika je trefná, návrhy zní tvrdě a místy nebezpečně vágně

Hospodářská strategie popisuje pomalé soudnictví, roztříštěnou veřejnou správu a přebujelou byrokracii. To jsou reálné bariéry. V části „vize“ ale používá výrazy jako „eliminace novodobých politruků“ a slibuje personální změny, které mají obnovit důvěru.

Tady by měla vláda mluvit přesněji. Jazyk o „politrucích“ snadno sklouzne k tomu, že se ze státní správy stane bojiště loajality místo odbornosti. Strategie zároveň chce měřitelné cíle a dashboardy. Právě tady by se hodil závazek, že vláda:

• zveřejní metodiku hodnocení,
• ohlídá střety zájmů,
• a nastaví transparentní výběrová řízení.

Text to částečně obsahuje. Chybí ale jasná pojistka, že se reforma nezmění v personální čistku.

Bydlení, doprava, infrastruktura: sliby stojí na povolování a penězích

Strategie uznává dluh v bydlení i infrastruktuře. V praxi ale naráží na stejné tři zdi:

• povolovací procesy,
• kapacity stavebnictví,
• a financování.

Dokument mluví o finančních nástrojích, PPP a mobilizaci obcí a penzijních fondů. To může fungovat. Česko ale už vidělo projekty, kde PPP skončilo draze a bez odpovědnosti. Vláda proto musí doplnit tvrdá pravidla: kdo ručí, kdo kontroluje, kdo ponese ztrátu a kdo vydělá.

Co strategie říká mezi řádky: víc konfrontace, víc centralizace, víc slibů

Celý dokument stojí na dvou současných liniích:

• technokratický seznam reforem a metrik,
• politický příběh o „nápravě“ po předchozích vládách a o boji s EU politikami.

Tahle kombinace může krátkodobě fungovat v domácí debatě. V ekonomice ale často škodí. Investice se totiž řídí důvěrou v stabilní prostředí. Když vláda slibuje velké projekty, a zároveň otevírá spory, které mohou měnit pravidla hry, zvyšuje rizikovou přirážku pro celý stát.

Co bude rozhodovat v příštích měsících

Největší test strategie nepřijde v debatě o cílech. Přijde ve třech konkrétních krocích:

1. Rozpočet a veřejné finance
   Vláda musí ukázat, jak sladí investiční ambice s deficitem a dluhem. Čísla rozhodnou.
2. Energetika a vztah k EU
   Buď vláda přinese realistický plán vyjednávání, nebo přizná, že část slibů slouží hlavně domácí politice.
3. Exekuce ve státě
   Reformy soudů, digitalizace a byrokracie vyžadují roky práce. Pokud vláda sáhne po zkratkách, spálí si důvěru rychleji než kterákoli předchozí administrativa.

Strategie 2.0 nabízí mapu ambicí. Jako mapa ale nestačí. Vláda teď musí dodat itinerář, rozpočet a odpovědnost. Bez toho zůstane „Země pro budoucnost“ jen chytlavý slogan s příliš drahým stínem.