Vláda nastavila česká pravidla pro uhlíkové clo CBAM. Přidá firmám nové povinnosti i pokuty

Délka článku: 7 minutes

Vláda Andrej Babiš na jednání 16. února 2026 schválila Zákon o uhlíkovém clu, který má v Česku „dovybavit“ evropský mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Kabinet ho posílá do legislativního procesu jako technickou implementaci. Návrh ale v praxi přidá dovozcům nové kroky, nové kontroly a také sankce navázané na tuny nevykázaných emisí. Klíčové otázky proto nezní jen „co nařizuje Brusel“, ale hlavně „jakou domácí režii stát zvolil“ a „kdo to zaplatí“.

Co kabinet schválil a proč to není jen „papír“

Předkladatelka, místopředsedkyně vlády a ministryně financí Alena Schillerová, popsala návrh jako čistou transpozici pravidel, která už stojí v přímo účinném nařízení EU. Vláda k tomu přidává hlavně „českou obsluhu“ systému: kdo vydá povolení, kdo bude prodávat certifikáty, kdo bude kontrolovat a kdo uloží pokuty.

To však není detail. Právě národní provedení rozhodne o tom, zda se z CBAM stane zvládnutelná compliance agenda, nebo další byrokratický mlýnek, který nejvíc semele menší importéry.

CBAM v kostce: proč vznikl a co má změnit

CBAM má vyrovnat uhlíkové náklady mezi výrobky z EU a zbožím dovezeným ze zemí mimo EU. Evropské podniky platí cenu uhlíku v systému EU ETS. Dovoz měl dosud výhodu, pokud výrobce mimo EU nemusel řešit srovnatelná pravidla a náklady.

Mechanismus míří na dovoz vybraných emisně náročných komodit. Ministerstvo financí otevřeně uvádí zejména železo, ocel, hliník, elektřinu, hnojiva a cementářské výrobky. Cíl zní jednoduše: méně „uhlíkových úniků“ a rovnější soutěž. Realizace ale vyžaduje data o emisích a přísný dohled. A ten stát nyní překládá do českého práva.

Rozdělení moci: stát posiluje kontrolní aparát

Návrh zákona staví systém na dvojici institucí: Celní správa České republiky a Ministerstvo životního prostředí. Celní složka má řešit režim dovozu, povolení a kontrolní režim navázaný na celní postupy. Ministerstvo životního prostředí má prověřovat a „účtovat“ uhlíkovou stopu přes certifikáty.

Tady se objevuje první sporný bod. Kabinet současně slibuje méně regulace a méně byrokracie, ale v praxi svěřuje nový klimaticko-obchodní dohled právě orgánům, které mají tvrdé nástroje a procesní páky. Zákon navíc pojímá výkon působnosti celních orgánů jako výkon správy daní. To není slovíčkaření. Stát tím otvírá širší kontrolní rámec, větší tlak na dokumentaci a větší riziko sporů.

Nové povinnosti pro dovozce: prohlášení, certifikáty a „jistota“

Zákon pracuje se dvěma klíčovými rolemi:

• Oznamující deklarant v přechodném období: musí podávat zprávy o emisích.
• Schválený deklarant pro CBAM v plném režimu: musí podávat prohlášení CBAM a zajistit vyřazení certifikátů podle emisí ve dovezeném zboží.

Ministerstvo životního prostředí má prověřovat prohlášení CBAM. Pokud deklarant prohlášení nepodá, nebo ministerstvo zjistí nesoulad v počtu certifikátů k vyřazení, úřad stanoví „správný“ počet certifikátů rozhodnutím. To rozhodnutí rovnou spustí řízení. Jinými slovy: dovozce nese odpovědnost, ale stát si nechává právo finálně určit účet.

Další vrstva zátěže přichází s institutem jistoty. Návrh umožňuje skládat jistotu v hotovosti nebo přes bankovní záruku. V reálu to firmám váže likviditu nebo zvyšuje náklady na financování. Pro velké hráče to bude nepříjemnost. Pro menší importéry to může znamenat bariéru vstupu.

Sankce navázané na tuny emisí: drahé chyby, drahá nejistota

Zákon staví sankce tak, aby bolely, a to přímo podle „tun nevykázaných emisí“.

V přechodném režimu hrozí oznamujícímu deklarantovi pokuta v pásmu 10 až 50 EUR za tunu nevykázaných emisí. Návrh počítá s navýšením o harmonizovaný index spotřebitelských cen EU a s přepočtem do korun podle kurzu, který vyhlašuje Česká národní banka.

U schváleného deklaranta v plném režimu přichází tvrdší pravidlo: pokud ve lhůtě nevyřadí potřebné certifikáty, zákon míří na pokutu kolem 100 EUR za tunu. A pokud povinnost poruší další osoba, návrh pracuje i s vyšším sankčním rozpětím 300 až 500 EUR za tunu.

Tady se nabízí zásadní kritika: vláda schvaluje systém, který trestá i chyby v reportingu a metodice. Jenže metodika emisí u globálních dodavatelských řetězců nebývá jednoduchá. Firmy budou sbírat data v zemích, kde se emise často neměří stejně přesně jako v EU. Stát tak posouvá riziko na dovozce a zároveň jim dává krátký čas na adaptaci.

Vláda mluví o „čisté transpozici“, realita přinese dražší dovoz

Kabinet i resort financí zdůrazňují, že návrh „nezavádí“ CBAM. Prý jen rozděluje kompetence a nastavuje postupy. Takové sdělení zní uklidňujícím dojmem, ale zakrývá podstatné dopady.

CBAM zvýší administrativní náklady téměř každému, kdo dováží dotčené komodity. Část firem navíc pocítí i přímé náklady na certifikáty, které se promítnou do cen vstupů. Jakmile zdraží vstupy, zdraží i výrobky. Vláda tedy de facto schvaluje nástroj, který tlačí na ceny průmyslových surovin, a přitom veřejnosti nabízí rámec „jen technického“ zákona.

Problém načasování: stát nechává firmám minimum prostoru

Návrh počítá s účinností dnem následujícím po vyhlášení. V praxi to znamená rychlý náběh povinností. Takový postup vláda obhajuje veřejným zájmem a tím, že evropský režim už běží. Kritická otázka ale zní: proč stát nepřipravil stabilní proces dřív a proč znovu volí model „schválíme a uvidíme“?

Když kabinet skutečně věří, že jde o čistou technickou normu, měl by zároveň dodat přesný plán podpory: metodické pokyny, školení, helpdesk, kapacitní posílení úřadů a realistické přechodné zacházení. Jinak se z technické normy stane právní minové pole.

Informační tok mezi úřady: méně soukromí, více sdílení dat

Návrh výslovně řeší i předávání informací. Umožňuje sdílet údaje mezi orgány veřejné moci pro účely CBAM tak, aby se tím neporušila pravidla o mlčenlivosti ve správě daní.

Tady kritika míří na vládu z jiné strany: stát rozšiřuje datovou výměnu, ale veřejně nevede debatu o tom, jak bude chránit citlivé obchodní informace dovozců. Importéři budou do systému posílat data o objemech, dodavatelích a parametrech výroby. Zákon proto musí stát na důvěře, že úřady data ochrání. Vláda zatím místo důvěry nabízí hlavně sankce.

Politický rozměr: vláda si vybírá „evropský“ zákon, který nejvíc zasáhne průmysl

CBAM patří mezi nejviditelnější klimaticko-obchodní nástroje EU. V české politice navíc naráží na dlouhodobý spor: jak rychle a za jakou cenu má ekonomika dekarbonizovat.

Vláda nyní ukazuje, že u podobných předpisů umí jednat pragmaticky. Zároveň ale riskuje další střet s vlastní rétorikou o omezení regulace. Návrh přidává firmám povinnosti a státu kompetence. Kabinet by měl férově říct, že tím vybírá strategii „tvrdšího dohledu“ a že s tím přijdou i vedlejší náklady.

Co bude dál: Sněmovna a první test reality

Teď rozhodne Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Tam se ukáže, zda vláda doplní i praktická opatření, nebo nechá firmy, aby se v nové agendě zorientovaly samy.

První ostrý test nepřijde v tiskové zprávě, ale v každodenní praxi: v celních řízeních, v reportingu a ve sporech o to, kolik certifikátů má kdo vyřadit. Pokud stát nezvládne metodiku a kapacity, zaplatí to podniky. A nakonec i spotřebitelé.