Inflace v lednu spadla k 1,6 %. Schillerová si připisuje zásluhy, realita je ale odlišná

Délka článku: 7 minutes

Inflace 1,6 % v lednu zvolnila a na první pohled naznačuje rychlý návrat k cenové stabilitě. Část politiků ji spojuje s POZE, data ale ukazují, že hlavní roli hrají energie a že služby dál udržují tlak na růst cen.

Lednová inflace v Česku zvolnila zhruba k 1,6 % meziročně. Číslo vypadá jako vítězství v boji s drahotou. Ministryně financí Alena Schillerová však inflaci okamžitě spojila s jedním konkrétním krokem vlády: přesunem plateb za podporované zdroje energie (POZE) ze složenek domácností do státního rozpočtu. Politicky to zní jednoduše. Ekonomicky i statisticky to však stojí na mnohem křehčí logice.

Vláda si může připsat dílčí efekt u regulované části ceny elektřiny. Nemůže ale poctivě tvrdit, že „POZE“ vysvětluje celý příběh. Inflace totiž nevypadá stejně v každé části spotřebního koše. A hlavně: stát poplatek „neodpustil“. Stát ho jen přemaloval jinou barvou a poslal účet do rozpočtu.

Co přesně ukázal lednový údaj: energie srazily průměr, služby drží tlak

Předběžná data Český statistický úřad naznačují, že hlavní brzdou lednové inflace se staly energie. Ceny energií meziročně klesly výrazně, zatímco služby dál zdražovaly rychlým tempem. Na první pohled to působí paradoxně: lidé mají pocit, že v řadě oblastí je pořád draho, ale „inflace“ hlásí historicky nízkou hodnotu.

Ten rozpor vzniká z průměru. Inflace se počítá z celého koše výdajů. Když jedna velká položka prudce zlevní, stáhne dolů celé číslo. Jenže ve službách se tlak drží. Stejně tak u bydlení, kde cenový vývoj často reaguje se zpožděním a kde velkou roli hraje i růst nájemného a nákladů spojených s vlastním bydlením.

Ekonomové na to upozorňují už v prvních reakcích na lednový údaj. Řada z nich říká otevřeně: bez energií by inflace vycházela citelně výš. To je klíčové pro posouzení tvrzení, že za „nízkou inflací“ stojí jeden administrativní zásah vlády.

Díky odpuštění poplatku za OZE: proč je to výhodné heslo, ale slabé vysvětlení

Ministryně financí postavila komunikaci na jednoduché rovnici: vláda přesunula POZE na stát, lidé platí méně, inflace spadla. Jenže i kdyby tento krok skutečně snížil účty za elektřinu pro velkou část domácností, pořád jde jen o jeden kanál.

Inflace v lednu klesla hlavně proto, že energie meziročně zlevnily. Přesun POZE mohl ke zlevnění regulované složky přispět. Neznamená to však, že vláda „vypnula inflaci“. Neznamená to ani, že problém cenové hladiny zmizel.

Navíc slovo „odpuštění“ je zavádějící. V ekonomickém smyslu poplatek nezmizel. Změnila se jen platební trasa. Domácnosti a firmy zaplatí méně v ceně elektřiny, ale stát musí peníze poslat jinde. Rozpočet je vybere na daních, nebo si je půjčí. To je rozdíl, který v politických sloganech zaniká, ale ve veřejných financích se počítá na miliardy.

Co jsou POZE a proč se kolem nich vede tak tvrdý spor

POZE představují podporu výroby elektřiny z podporovaných zdrojů. Dlouhodobě se financují kombinací peněz z účtů spotřebitelů a příspěvku státu. Vláda nyní zvolila model, který část nákladu přesouvá více na stát.

Z pohledu domácností může takový krok působit jako okamžitá úleva. Lidé vidí nižší regulovanou složku ceny, a tedy i nižší celkový účet. Tady vláda získává rychlý a snadno komunikovatelný efekt.

Z pohledu státu se ale jedná o výdaj, který zatíží rozpočet. A tady začíná druhý spor. Kritici říkají, že vláda „snížila inflaci“ tím, že přesunula část nákladu z faktur do deficitu. Takový postup může krátkodobě vylepšit index spotřebitelských cen, ale současně zvyšuje tlak na veřejné finance. A právě veřejné finance mají vlastní dopad na ekonomiku: přes úroky, důvěru investorů, kurz i budoucí prostor pro škrty nebo zvyšování daní.

Inflace bez energií: proč číslo neznamená konec drahoty

Nejdůležitější protiváha k vládní interpretaci zní takto: když z celkové inflace vyjmete energie, dostanete výrazně vyšší růst cen. A právě „inflace bez energií“ často lépe popisuje, co lidé cítí v běžných výdajích.

Služby v posledních měsících zdražují rychleji než zboží. V praxi to znamená dražší nájmy, dražší stravování mimo domov, dražší řemeslníky, opravy, některé volnočasové služby nebo ceny spojené s bydlením. Tyto položky se navíc obvykle nepohnou dolů tak rychle jako energie. Služby mají větší setrvačnost a reagují na mzdy, poptávku i na situaci na trhu práce.

Jestliže tedy ministryně financí prezentuje lednové číslo jako výsledek „strategické hospodářské politiky“, vynechává podstatnou část obrazu. Inflace se může krátkodobě tvářit nízko, i když se tlak v některých segmentech drží dál.

Přesun nákladů do rozpočtu: komu pomůže a kdo to nakonec zaplatí

Přesun POZE může vypadat jako pomoc domácnostem i firmám. U části domácností, zejména u těch s elektrickým vytápěním, může jít o nezanedbatelný rozdíl. To je reálný argument.

Otázka ale zní: jak vláda výdaj ufinancuje.

Když stát zaplatí POZE z rozpočtu, musí buď zvýšit příjmy, nebo zvýšit deficit, nebo škrtnout jinde. Pokud zvolí deficit, dluh naroste. Dluh následně zvyšuje úrokové náklady. A úroky pak ukrajují prostor pro školy, investice, obranu nebo zdravotnictví.

Z ekonomického pohledu se tak může stát, že stát „ušetří“ domácnostem na faktuře, ale vezme si to zpět jinudy. Někdy rychle, jindy za pár let. V obou případech ale nejde o odpuštění nákladů. Jde o jejich přerozdělení.

Politická zkratka versus statistika: kde se tvrzení ministryně láme

Tvrzení, že inflace klesla „protože stát platí POZE“, naráží na tři problémy.

První problém: inflace je součet mnoha vlivů. Energie tvoří významnou část, ale ne jedinou. Potraviny, služby, bydlení i doprava mají vlastní dynamiku.

Druhý problém: POZE se promítnou do cen elektřiny, ale inflace měří širší spotřebu. I kdyby vláda snížila účty za elektřinu, pořád musí vysvětlit, proč lidé platí víc za služby a proč se ceny v těchto segmentech drží vysoko.

Třetí problém: vláda si vybírá metriky, které se jí hodí. Pokud se zaměří na celkovou inflaci, získá hezké číslo. Pokud se ale veřejnost podívá na inflaci bez energií, nebo na služby, dostane úplně jiný příběh. A právě tenhle druhý příběh často rozhoduje o životní úrovni a o tom, jak domácnosti vnímají „zlepšení“.

Co čekat dál: lednové číslo může být dočasné

Lednový výsledek může zůstat krátkou epizodou. Energie umí zlevnit i zdražit rychle. Stačí změna na trzích, výkyv v regulovaných cenách, geopolitická událost nebo návrat některých poplatků. K tomu se přidává domácí faktor: pokud vláda současně zvýší výdaje a uvolní fiskál, může časem posílit poptávku. A poptávka umí ceny zvedat.

Ekonomové proto často říkají jednoduchou větu: jednorázové administrativní kroky nejsou totéž co dlouhodobá cenová stabilita. Cenovou stabilitu obvykle drží kombinace měnové politiky, rozumného rozpočtu, produktivity a důvěry v institucionální rámec.

Vláda si může připsat dílčí úlevu na účtech. Neměla by ale z jedné položky skládat triumfální příběh o „vyřešené inflaci“. Čísla ukazují, že tlak ve službách a v nákladech na bydlení dál žije vlastním životem.