Ukrajinský zdravotník 472 dní v bunkru: extrémní rotace na frontě

Délka článku: 8 minutes Ukrajinský zdravotník 472 dní v bunkru prožil nasazení, které i v podmínkách války vyčnívá. Seržant Serhij Tyščenko strávil 472 dní pod zemí bez pravidelného střídání, často bez elektřiny, bezpečného pohybu a informací zvenčí. Jeho zkušenost ukazuje, jak se na ukrajinské frontě protíná nedostatek personálu s realitou dronové války a jakou cenu to má pro psychiku i zdraví vojáků. Tušil, že to bude těžké. Nečekal 472 dní Voják od začátku tušil, že tahle rotace na frontě nebude jednoduchá. Ale 472 dní v kuse, v bunkru a pod palbou? To si nepřipouštěl. „Nečekal jsem, že to potrvá tak dlouho,“ řekl nedávno jedno odpoledne u svého domu nedaleko Kyjeva seržant Serhij Tyščenko. Vedle něj seděla manželka a nepouštěla ho z očí. „Doufal jsem v měsíc. Maximálně dva.“ Místo toho strávil víc než rok pod zemí v mokrém a stísněném krytu. Často tam neměl čerstvý vzduch ani jediný paprsek slunce. „Psychicky to začne být hrozně těžké,“ dodal. Dlouhé rotace a drony: problém, který armádu vyčerpává Příliš dlouhé nasazení trápí ukrajinskou armádu dlouhodobě. Kyjev bojuje s nedostatkem lidí. Situaci zhoršují drony. Vojáci se dnes jen těžko přesunou mezi pozicemi, aniž by je někdo zachytil. Experti varují, že extrémně dlouhé rotace snižují morálku a zvyšují riziko psychických následků. Ty pak mohou dál prohlubovat personální krizi, protože část vojáků vyhoří nebo odejde. Ukrajinské velení problém připustilo a slíbilo nápravu. „Zůstat tolik dní na frontě v takových podmínkách překračuje hranice lidské výdrže,“ řekl vysloužilý plukovník Vladyslav Selezňov, který sloužil 25 let v ukrajinské armádě. „Tohle je nepřijatelné. Rotace musí probíhat podle plánu.“ Velitel Tyščenkovy brigády, plukovník Dmytro Dobuš, potvrdil, že šlo o výjimečně dlouhé nasazení. Označil seržanta za „skutečného vlastence“, který „dokázal neuvěřitelný výkon“. „Tak dlouhá rotace je atypická,“ řekl v rozhovoru. „Jenže při intenzivních bojích a výrazném nedostatku personálu se podobné případy bohužel objevují. To jsou reality současné fáze války.“ Seržant to shrnul prostě: „Upřímně nevím, jak jsem to zvládl. A ani dnes nechápu, jak jsem to mohl vydržet.“ Z vesnice u Kyjeva na frontu: „Věděl jsem, že mě vezmou“ Tyščenko se narodil ve vesnici asi 50 kilometrů východně od Kyjeva. Dětství strávil v sirotčinci. Sám o sobě říká, že byl vždy „emocionálně hodně slabý“, a to hlavně kvůli celoživotní plachosti. Vystudoval veterinářství. Oženil se a vychovával pět dětí v domě plném domácích králíků a ptáků. V únoru 2023 pracoval na mléčné farmě. V té době běžel už druhý rok ruské plnohodnotné invaze. Přišel povolávací rozkaz a on se hlásil na odvodním středisku. „Věděl jsem, že mě vezmou,“ řekl. Pro člověka, který měl problém zeptat se cizích lidí na cestu, znamenalo opuštění rodiny i náraz do vojenského režimu šok. Popisuje to jako depresivní období. Nastoupil jako bojový zdravotník. První rotace na východě Ukrajiny mu později trvala asi 45 dní. Následovaly dvě třicetidenní rotace a krátká dovolená. Rodina za ním tehdy přijela do frontového Slovjansku. „Nečekal jsem, že přijedou. Bylo to daleko a riskantní,“ vzpomíná. „Měl jsem obrovskou radost.“ Bylo to naposledy, kdy manželku a děti objal na víc než rok. Doněcká oblast a cesta do bunkru: začalo „počítání dnů“ V červenci 2024 ho přeřadili k 30. brigádě a poslal se na nové místo v Doněcké oblasti. Nikdo mu neřekl, jak dlouho tam zůstane. Mluvčí brigády potvrdil, že armáda délku rotací dopředu neurčuje. Seržant přesto čekal obvyklých 30 až 40 dní. „Začnete počítat každý den,“ řekl. První den i noc popsal jako přesun do pozice. Šel se třemi dalšími vojáky tmou asi kilometr křovím a vysokou trávou. Nad hlavou bzučely drony, ale on měl dojem, že jen sledují. Doplazili se do podzemního bunkru uprostřed pole. Většina prostoru měla výšku pod metr a půl. Spací část byla ještě nižší. Chodby tvořily studený a vlhký labyrint. Matrace tam nebyly. Největší komfort nabízely nepromokavé spacáky. „Nejvíc jste cítili vlhkost,“ řekl. Postupně dorazili další a skupina narostla asi na osm lidí. Zpočátku nosili zásoby z nedaleké pozice. Tam také mohli přes satelitní internet zavolat domů. Pak se situace změnila. Zlom 16. září 2024: útok a žádné posily Dne 16. září pozici přímo zasáhl útok. Část jeho jednotky zemřela. Nikdo nepřišel mrtvé nahradit. Seržant říká, že nedostal ani jasnou informaci, zda posily vůbec dorazí. Tehdy podle něj pochopil, že se domů hned tak nevrátí. „Už nám řekli, že nejsou lidé na vystřídání,“ popsal. „Došlo mi, že to bude na dlouho.“ Od února 2025 ruské drony zesílily útoky. Muži přestali bezpečně vycházet z bunkru. Báli se, že je drony uvidí. Zakryli proto i malé okno. Od té chvíle neviděli slunce. Čas měřili jen podle hodin a kalendáře v telefonech. Ukrajinská armáda začala shazovat zásoby drony. Muži je riskantně sbírali v noci. Dostávali nabité powerbanky, konzervované maso nebo hotové kaše. Seržant se usmál při vzpomínce na spolubojovníka, který pracoval jako kuchař. Přes rádio si vyžádal suroviny a zkusil dělat palačinky. Zároveň ale přišly dny, kdy jídla i vody ubývalo. Po celou dobu byli pod útoky. Rusové shazovali granáty i plechovky naplněné výbušninou. Několikrát se dostali až k okraji zákopu, který bunkr kryl. „Pořád jsme doufali, a ono se to táhlo a táhlo,“ řekl Tyščenko. „Nakonec jsme si řekli, že nás možná stáhnou až s koncem války. Nikdo nás neměl čím vystřídat.“ Svět se změnil. V bunkru o tom nevěděli Zatímco muži čekali pod zemí, venku se odehrávala zásadní část války i světových událostí. Ukrajina spustila přeshraniční ofenzivu v ruské Kurské oblasti. Ruské síly postoupily na východě Ukrajiny u Pokrovsku a pronikly do Časiv Jaru. Do bojů se zapojily severokorejské jednotky po boku Ruska. Západní spojenci dodali Ukrajině F-16 a Kyjev získal souhlas k úderům dlouhého dosahu na ruské území. Svět mezitím řešil i nástup nového amerického prezidenta a volbu nového papeže. K seržantovi se nic z toho nedostalo. Bunkr zůstal odříznutý. Muži měli rádio, ale sloužilo jen pro informace o jejich rotě. Nedozvídali se nic o zbytku fronty ani o světě. Pobyt je fyzicky i psychicky poznamenal. Svaly slábly. Stísněný prostor přinesl bolesti zad. Evakuace na druhý pokus: „Nohy jsme měli jako z vaty“ Na podzim přišel záblesk naděje. Z rádia zaznělo, že Tyščenko a další voják brzy odejdou. Jenže počasí plán zhatilo a evakuace se odložila. Asi po 20 dnech zkusili akci znovu. Oba se vyplazili do zákopu. Ležely tam odpadky i ostatky ruských vojáků. Pak přišel první klíčový úsek: sprint asi 450 metrů k nedaleké pozici s internetem. Tam začal náročný přesun dál. „Nohy jsme měli jako z vaty,“ řekl. „Skoro jsme nemohli chodit, ale šli jsme bez zastavení.“ Když se konečně dostal úplně ven, chtěl se umýt a zavolat rodině. Skutečné shledání přišlo až doma. „Překvapilo mě, jak rychle jsem si na ty podmínky zvykl,“ řekl během 30denní dovolené. Manželka s dcerou ho nespustily z dohledu. Zvykal si ale i zpátky. Na světlo reagoval přimhouřenýma očima a třel si je, dokud výpadek proudu nezatemnil místnost. O několik dní později mu stát udělil titul Hrdina Ukrajiny, nejvyšší vyznamenání. Prezidentské oznámení připomnělo délku a nebezpečí jeho nasazení. „Není to normální.“ A otázka, k čemu to je Tyščenko sám říká, že takový zážitek „není normální“. V jeho hlase ale nezní rozhořčení. Spíš pochybuje o vojenském smyslu podobného držení pozic. „Dřív, když přišel boj, mohli jsme vyskočit a něco dělat,“ řekl. „Teď všemu vládnou drony. Tak má vůbec smysl, aby lidé jen seděli v díře?“ O dva týdny později nastoupil na nové působiště ve Slovjansku. Pomáhá tam ošetřovat vojáky evakuované z fronty. Nedávno se mu propojila minulost se současností, když přivezli jednoho pacienta. Byl to kuchař z bunkru, ten s palačinkami. Ten mezitím odsloužil deset měsíců a teprve pak se dostal ven. Seržant Tyščenko říká, že mu nikdo neřekl, jak dlouho potrvá jeho současná rotace. A ani se prý neptal.

„Počítal jsem každý den.“ Zdravotník, který strávil na frontě víc než rok v kuse

Advertisement:

Comments

Leave a Reply Cancel reply