Spor o finance Úsvitu: smlouvy, rozkol a odchod Tomia Okamury

Délka článku: 8 minutes Spor o finance Úsvitu se stal jedním z nejvýraznějších vnitrostranických konfliktů poslední dekády. Hnutí, které slibovalo větší kontrolu politiky občany, se dostalo do vleklého rozkolu kvůli smlouvám, výdajům ze státních příspěvků a sporům o rozhodování uvnitř vedení. Spor o finance Úsvitu nakonec vyústil v odchod Tomia Okamury a rozpad původního projektu. Debata o Tomiu Okamurovi se v posledních týdnech vrací i k jeho začátkům v parlamentní politice. V centru pozornosti stojí období let 2013 až 2015, kdy Okamura vedl hnutí Úsvit přímé demokracie. Právě tehdy se v hnutí otevřel ostrý spor o peníze ze státních příspěvků a o to, kdo rozhoduje o zakázkách a smlouvách. Část tehdejších poslanců a funkcionářů hnutí tvrdila, že Okamura nastavil tok peněz tak, aby z něj profitoval on sám a firmy napojené na jeho okolí. Okamura naopak obvinění odmítal. Tvrdil, že hnutí podporoval z vlastních zdrojů a že protivníci chtěli převzít kontrolu nad příspěvky od státu. Když konflikt vyvrcholil, poslanecký klub Úsvitu Okamuru odvolal ze své struktury a vyloučil ho z klubu. Okamura následně hnutí opustil a postavil nový projekt, dnešní SPD. Klíčová věta zní takto: veřejnost nikdy nedostala jednoduchý soudní verdikt „ukradl – neukradl“. Policie prověřovala podezřelé faktury a účetnictví. Případ nakonec odložila. Spor proto zůstal v politické rovině. Právě tam také dodnes funguje. Jak Úsvit získal peníze a proč šlo o velkou kořist Úsvit vstoupil do Sněmovny v roce 2013. Stát pak hnutí přiznal příspěvky za mandáty a na činnost. Šlo o desítky milionů korun v průběhu volebního období. Úsvit přitom působil jako malý a personálně úzký projekt. Měl málo členů a silně centralizované řízení. Takové nastavení zvyšuje riziko. Malý okruh lidí rozhoduje o velkém balíku veřejných peněz. Pokud hnutí nemá tvrdá vnitřní pravidla pro zakázky, kontrolu a střet zájmů, vznikne prostor pro chyby i pro účelové dohody. Úsvit navíc stavěl značku na osobě předsedy. Strana prodávala voličům Okamuru jako „hlavní produkt“. V praxi pak rychle vyvstala otázka, kde končí náklady na komunikaci hnutí a kde začíná osobní byznys s vlastním jménem. Dvě smlouvy, které změnily vše: Okamura a Celsianus Vnitřní konflikt nezačal až v roce 2015. Základ položily smlouvy, které vznikly už v roce 2013, tedy ještě před volbami. První smlouva nastavila platby přímo Tomiu Okamurovi. Dokument počítal s tím, že hnutí mu bude měsíčně hradit částku blížící se jednomu milionu korun za „mediální služby“ po celé čtyři roky volebního období. Pokud by smlouva běžela až do konce, Okamura by inkasoval desítky milionů korun. Smlouva nakonec vydržela jen několik měsíců. Hnutí ji později vypovědělo. Druhá smlouva směřovala k firmě Celsianus. Tuto společnost vlastnil advokát Josef Pišák, který patřil mezi zakládající osobnosti Úsvitu. Kontrakt pracoval s vysokou zálohou a pak s pravidelnými měsíčními platbami za „analytickou činnost“ a další služby. Kdyby smlouva běžela celé volební období, odčerpala by hnutí velmi významnou část státních příspěvků. Úsvit ji ukončil až po vypuknutí skandálu. U obou smluv zaujaly dva prvky. První prvek představuje objem peněz a tempo plateb. Druhý prvek představuje slabou kontrolu střetu zájmů. Okamura podle tehdejších popisů podepsal první smlouvu jako předseda hnutí a zároveň jako poskytovatel služby. Takový model zvyšuje právní i reputační riziko. U Celsianu zase vyvolala otázky vysoká záloha a obecný popis plnění. Co tvrdili Okamurovi kritici: „platili jsme marketing předsedy“ Když se konflikt rozhořel naplno, část poslanců Úsvitu začala veřejně mluvit o tom, že hnutí financovalo propagaci předsedy a že platilo firmám za služby, které nedávaly smysl cenou ani obsahem. Vedení hnutí tehdy zřídilo interní kontrolní tým. Ten prověřoval účty, faktury a smlouvy. Kontrolní závěry následně shrnuly několik bodů: Komise popsala neefektivní výdaje na reklamu a propagaci v řádu milionů korun. Vedení Úsvitu požadovalo, aby Okamura vrátil část peněz, které podle nich neměl dostat. Kritici upozorňovali také na úvěrové závazky a na to, že předseda jednal bez souhlasu orgánů hnutí. Tento spor měl jednu zásadní vlastnost. Neřešil jen „kolik“, ale i „pro koho“. Pro hnutí představuje kampaň legitimní náklad. Pokud však kampaň posiluje hlavně osobní brand předsedy, strana se dostává do střetu mezi politikou a osobním obchodem. Co řekl Okamura: „účelová akce, jde o kontrolu nad příspěvky“ Okamura tehdy zvolil obrannou strategii. Nešel cestou omluvy ani cestou detailní veřejné účetní rekonstrukce. Místo toho tvrdil, že soupeři zneužívají kontrolu jako záminku k převzetí hnutí. Opakoval několik tezí: Kritici chtějí získat kontrolu nad státními příspěvky. On sám hnutí na začátku financoval a podporoval. Vnitřní prověrka vznikla účelově a měla ho poškodit. Současně argumentoval, že spory o peníze rozhodly o politickém přežití hnutí. Tím posunul konflikt do roviny „mocenského boje“, nikoli „účetního pochybení“. Zlom v březnu 2015: klub Okamuru vyřadil a vyzval k odpovědnosti Březen 2015 přinesl okamžik, který definoval další vývoj. Poslanecký klub Úsvitu hlasoval o Okamurovi a Radimu Fialovi. Většina klubu se rozhodla oba vyloučit. Vedení hnutí zároveň mluvilo o osobní odpovědnosti předsedy za hospodaření. Tento krok neznamenal „trestní rozsudek“. Šlo o politické rozhodnutí uvnitř hnutí. Klub tím ale vyslal signál: nedůvěřuje způsobu, jakým Okamura řídil finance a smlouvy. Takový krok obvykle přichází až ve chvíli, kdy se uvnitř zlomí ochota „to vymlčet“. Okamura na to reagoval tvrdě. Vyloučení označil za součást hry o peníze. Konflikt tím získal definitivně veřejný rozměr. Policie prověřovala účetnictví. Případ skončil odložením Spor o peníze se následně dostal i k orgánům činným v trestním řízení. Policie prověřovala podezřelé faktury, účetní záznamy a tok peněz. Vyšetřování nakonec neskončilo obžalobou. Policie případ odložila s tím, že služby se měly uskutečnit a že trestný čin neprokázala. Tento závěr má zásadní dopad na to, jak dnes o věci psát. Novinář může popsat podezření, smlouvy a vnitřní kontrolní závěry. Nemůže však bez rozsudku tvrdit, že Okamura „kradl“. Právě zde se v české debatě často směšují dvě roviny. První rovina řeší etiku, střet zájmů a politickou odpovědnost. Druhá rovina řeší trestní odpovědnost. Policie uzavřela druhou rovinu odložením. První rovina zůstala otevřená. Proč Úsvit praskl: malý projekt, velké peníze a nulová brzda Úsvit se po březnu 2015 rozpadal rychle. Okamura ztratil kontrolu nad klubem a nad částí vedení. Následně hnutí opustil a začal budovat nový subjekt. Rozpad nevysvětlují jen peníze. Peníze však fungovaly jako spouštěč. Hnutí nevytvořilo robustní systém řízení. Nezavedlo standardní kontrolní procesy. Neoddělilo osobní marketing předsedy od marketingu strany. V okamžiku, kdy do hry vstoupily státní příspěvky, takové slabiny vyplavaly na povrch. Vnitřní dokumenty a veřejné výstupy z té doby ukazují, že se lidé v Úsvitu přeli i o samotnou podstatu hnutí. Část chtěla standardní stranu s institucemi. Část chtěla „manažerský projekt“ řízený předsedou. Finance konflikt vyhrotily a urychlily. Co zůstává nejasné i po letech I když policie případ odložila, několik otázek zůstává relevantních: Proč hnutí schválilo smlouvy s tak vysokými částkami a s obecnými popisy plnění. Kdo přesně připravoval smluvní šablony a proč se opakovaly podobné formulace. Jakou roli hráli další signatáři dokumentů a proč kontrola přišla až po měsících plateb. Proč hnutí nedokázalo včas zavést běžný režim schvalování zakázek a výběru dodavatelů. U politických subjektů platí jednoduché pravidlo. Stát jim posílá veřejné peníze. Strany proto musí snést vyšší míru transparentnosti než běžný spolek. Pokud to nezvládnou, vznikne prostor pro podezření, i když policie nakonec trestný čin nenajde. Co kauza říká o Okamurovi dnes Kauza Úsvitu vytvořila šablonu, která se v české politice opakuje. Okamura umí mobilizovat voliče jednoduchým poselstvím. Konflikt s bývalými kolegy pak rámuje jako „spiknutí kvůli penězům a moci“. Když přijde na detaily smluv a nákladů, debata se často rozpadne do zkratek. Veřejná kontrola proto stojí na jediné věci: na konkrétních dokumentech, částkách a rozhodnutích orgánů. Právě tyto prvky ukazují, že Úsvit nepadl kvůli jednomu výroku nebo jednomu hlasování. Hnutí se rozložilo na otázce, kdo smí rozhodovat o veřejných penězích a jaké hranice si nastaví. Pokud dnes někdo tvrdí, že Okamura „ukradl“ stranické peníze, musí mít v ruce pravomocný rozsudek. Ten v této věci veřejně neexistuje. Pokud však někdo tvrdí, že Okamura v Úsvitu čelil vážným podezřením ze střetu zájmů, že hnutí uzavíralo smlouvy s mimořádnými částkami a že klub ho kvůli hospodaření odstavil, tento popis odpovídá tomu, co tehdy zaznělo z vnitřních kontrolních závěrů a z kroků hnutí. A to je hlavní zjištění „investigativní“ roviny celé kauzy. Nejde o jednu krádež. Jde o systém bez brzd, který umožnil, aby se veřejné peníze staly municí v politickém boji.

Peníze v Úsvitu a pád Tomia Okamury: jak smlouvy, faktury a vnitrostranická kontrola rozbily hnutí, které mělo hlásat přímou demokracii

Advertisement:

Comments

Leave a Reply Cancel reply