Vláda sáhla na obranu: v rozpočtu pro rok 2026 ubrala miliardy a změnila kurz, který stát sliboval spojencům

Délka článku: 6 minutes

Obranné výdaje Česka se staly jedním z nejspornějších bodů přepracovaného státního rozpočtu. Vláda tvrdí, že drží hranici 2 % HDP, zároveň ale oproti původnímu návrhu ubrala armádě výrazné prostředky. Změna otevírá otázky o modernizaci, závazcích vůči spojencům i o tom, zda kabinet nepřesouvá peníze jinam na úkor bezpečnosti.

Vláda v posledních dnech upravila návrh státního rozpočtu na rok 2026 a zároveň ořezala peníze, které stát plánoval dát na obranu. Kabinet sice tvrdí, že formálně drží hranici dvou procent HDP, jenže v praxi posouvá Česko níž, než s čím se ještě nedávno počítalo. Opozice i část odborné debaty proto míří k jedné otázce: proč vláda zvedá jiné výdaje a zrovna obranu bere jako položku, kde může škrtat bez okamžitého politického účtu.

Co vláda změnila v číslech: méně proti dřívějšímu plánu, a to o desítky miliard

Vláda a ministerstvo financí po jednání oznámily, že obranné výdaje v roce 2026 dosáhnou zhruba 185,7 miliardy korun včetně výdajů mimo kapitolu ministerstva obrany. Samotná kapitola ministerstva obrany má činit 155,79 miliardy korun. Kabinet to prezentuje jako „dost“ a opírá se o odhad, že součet odpovídá zhruba 2,07 % HDP.

Jenže klíčová zpráva neleží v tom, kam se obrana dostane „na papíře“, ale co vláda udělala proti předchozímu očekávání. Podle zveřejněných informací vláda poslala obranu dolů přibližně o 21 miliard korun oproti tomu, s čím se počítalo dříve. Tohle číslo má reálný dopad. Armáda neplánuje v měsíčních cyklech. Armáda plánuje v letech a kontraktech.

Dvě procenta jako alibi: vláda drží minimum, ale couvá od dřívějšího závazku růstu

Vláda obhajuje škrty tím, že „dodrží“ dvě procenta. To ale zní jako argument pro splnění minima, ne jako strategie pro bezpečnostní realitu roku 2026.

Ještě v roce 2025 stát veřejně pracoval s plánem postupného růstu obranných výdajů. Z oficiálních materiálů vyplývalo, že pro rok 2026 se počítalo nejméně s 2,2 % HDP a vláda tehdy nastavila trajektorii dalšího růstu v následujících letech. Současný kabinet tímto krokem posílá signál, že prioritu změnil. Neřeší, jak zrychlit modernizaci a kapacity. Řeší, jak se vejít do rozpočtové konstrukce.

V mezinárodním kontextu navíc dvě procenta přestávají stačit i politicky. V NATO se čím dál častěji diskutuje o vyšší ambici a o tom, že Evropa musí nést větší díl bezpečnostní zátěže. Když vláda v takové chvíli škrtne obranu, může si doma odškrtnout „splněno“, ale venku vysílá jinou zprávu: Česko hledá úspory právě tam, kde spojenci čekají růst.

Co škrt může znamenat pro armádu: méně prostoru pro plán, více improvizace

Když vláda stáhne peníze o desítky miliard, armáda obvykle stojí před třemi typy rozhodnutí:

1. Odsune investice a modernizační kroky.
   Tohle často bolí nejméně „hned“, ale nejvíc „později“. Modernizace pak nabírá skluz a zdražuje.
2. Zúží rozsah nákupů a projektů.
   Armáda pak kupuje méně kusů, menší zásoby, méně podpůrné infrastruktury. Tím si vytváří budoucí provozní problém.
3. Seškrtá provoz a výcvik.
   Tady už se dopad projeví rychleji. Když armáda méně cvičí, zhoršuje připravenost. Když šetří na údržbě, zvyšuje riziko výpadků.

Vláda při obhajobě škrtů obvykle mluví o „optimalizaci“. Jenže optimalizace vyžaduje detailní plán a konsensus s odborníky. Pokud kabinet sáhne na obranu primárně kvůli rozpočtové matematice, nevzniká optimalizace. Vzniká tlak na improvizaci.

Politická logika vlády: platy a jiné výdaje rostou, obrana ustupuje

Z veřejných informací o rozpočtu vyplývá, že vláda v návrhu posouvá výdaje v několika jiných oblastech a zároveň připouští vyšší schodek, než s jakým dříve pracoval původní návrh. Kabinet tedy neřeší jen „škrtání“. Kabinet řeší „přeskládání“.

A právě proto působí škrt v obraně jako politické rozhodnutí, ne jako technická nutnost. Vláda si vybrala, kde přidá a kde ubere. Obrana z toho vyšla jako položka, která se dá zkrátit bez okamžité reakce velké voličské skupiny. Jenže stát tím platí jinde: v dlouhodobém bezpečnostním riziku a v důvěryhodnosti.

Co vláda riskuje: vzkaz spojencům, nejistotu pro průmysl a chaos v plánování

Snížení obranných výdajů v roce 2026 nese tři velké politické náklady, které se často projeví se zpožděním:

1) Důvěryhodnost uvnitř NATO
V alianci nehodnotí jen „dnes splněno“. Hodnotí i trajektorii. Kdo roste, působí jako spolehlivý partner. Kdo stagnuje nebo couvá, musí vysvětlovat.

2) Obranný průmysl a plánování zakázek
Firmy, které dodávají armádě, potřebují predikovatelné prostředí. Stát, který rok od roku mění parametry, zvyšuje ceny a zhoršuje soutěž, protože firmy si do nabídek započítají riziko.

3) Vnitřní stabilita armády
Armáda potřebuje plánovat lidi, výcvik a vybavení v jednom balíku. Pokud vláda přiškrtí finance, tlak se často přenese na personál, motivaci a schopnost udržet odborníky.

Vláda může tvrdit, že „nic dramatického se nestane“, protože dvě procenta „stačí“. Jenže bezpečnostní prostředí se neřídí domácí tiskovou konferencí. Řídí se hrozbami, které nezmizí proto, že kabinet změnil tabulku.

Proč změnila prioritu právě v roce 2026

Když stát jednou nastaví růst obranných výdajů a opře ho o mezinárodní závazky, neměl by bez silného důvodu otáčet volant. Vláda zatím nabízí hlavně politické vysvětlení: „drželi jsme minimum“. To ale neodpovídá na jádro věci.

Pokud vláda opravdu věří, že obrana v roce 2026 nepotřebuje vyšší tempo, měla by to říct otevřeně a předložit bezpečnostní argumenty. Pokud naopak ví, že obrana vyšší tempo potřebuje, a přesto škrtá, pak přiznává, že dala přednost jiné politické agendě.

Obojí představuje problém. V prvním případě vláda podceňuje bezpečnostní realitu. Ve druhém případě vláda bezpečnostní realitu uznává, ale ignoruje ji ve prospěch rozpočtového marketingu.

Co může následovat: tlak opozice i návrat škrtů v průběhu roku

Rozpočet není konec příběhu. V průběhu roku často přichází rozpočtová opatření, přesuny a dodatečné výdaje. U obrany to platí dvojnásob. Stát může na konci roku „dohánět“ cíle jednorázově. Takový přístup ale nepomáhá plánování. Pomáhá jen statistice.

Pokud vláda nechce, aby škrt v obraně vypadal jako cynická hra s minimem, měla by udělat tři věci:

• vysvětlit, kde přesně škrtla a proč,
• ukázat, které schopnosti armády tím nepoškodí,
• a hlavně představit plán, jak bude obranné výdaje stabilně zvyšovat v dalších letech.

Bez toho zůstane jediný čitelný závěr: vláda v roce 2026 ubrala na obraně, protože to považuje za nejméně politicky bolestivé.