Macinka zakázal novinářům vstup: co se stalo v Černínském paláci

Délka článku: 6 minutes Macinka zakázal novinářům vstup na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí a část redakcí se do Černínského paláce nedostala. Rozhodnutí vyvolalo reakce napříč mediální scénou a otevřelo debatu o pravidlech akreditací ve veřejných institucích. Vysvětlujeme, co ministerstvo uvedlo a proč to vyvolalo tak silnou odezvu. Kauza kolem ministra zahraničí Petra Macinky znovu otestovala hranice mezi politickým konfliktem a fungováním státu. Tentokrát nešlo jen o ostrá slova směrem k prezidentovi Petru Pavlovi. Do středu dění se dostala i média. Na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí se nedostala část novinářů. Podle dostupných informací resort odmítl akreditovat minimálně Deník N a zákaz měl platit pro celou redakci. V situaci, kdy ministr vysvětluje zásadní spor mezi vládou a Hradem, působí takové rozhodnutí jako zbytečné přilévání oleje do ohně. Zároveň vyvolává otázku, kdo má kontrolovat moc, když představitel moci začne rozhodovat o tom, kdo se smí ptát. Kdo se na tiskovou konferenci nedostal a jak to ministerstvo zdůvodnilo Podle popisu událostí organizátoři nevpustili na tiskovou konferenci v Černínském paláci redaktorku Deníku N Zdislavu Pokornou. Když se redakce ptala na možnost vyslat jiného novináře, přišla stejná odpověď. Zástupci ministerstva následně potvrdili, že omezení míří na celou redakci. Odmítnutí se netýkalo jen psaného zpravodajství. Do budovy se nedostal ani fotograf Deníku N. Personál měl odkazovat na „rozhodnutí pana ministra“. V praxi to znamenalo jednoduchou věc. Ministerstvo si vybralo, kdo smí dokumentovat a kdo smí pokládat otázky. Zásadní je i způsob, jakým ministr svůj krok obhajoval. V komunikaci měl poukazovat na to, že jeho politické hnutí Motoristé podalo na konkrétní novináře trestní oznámení. Zároveň zazněla i věta, která v takové situaci působí jako výmluva, ne jako pravidlo. „Asi se tam nevejdete.“ Kapacitní důvody lze řešit standardně. Redakce obvykle dostávají omezený počet míst, případně se střídají. Tady ale ministerstvo sáhlo po plošném zákazu. A ministr k tomu přidal argument, který míří přímo na podstatu svobodné žurnalistiky: trestní oznámení jako důvod, proč novinář nesmí na tiskovku. Proč selekce médií budí tak silnou reakci Tisková konference člena vlády není soukromá akce. Nejde ani o stranický mítink, kde si politický subjekt nastaví pravidla vstupu podle vlastního uvážení. Ministerstvo funguje z veřejných peněz a nese odpovědnost vůči veřejnosti. Právě proto se v demokratických zemích bere přístup médií jako základní pojistka kontroly. Když politik začne určovat, které redakce „smí dovnitř“, posílá tím několik signálů najednou. První signál míří k veřejnosti. Stát prý nepotřebuje nepohodlné otázky. Stačí mu kontrolované prostředí, kde si ministerstvo pohlídá, kdo se ptá a jak. Druhý signál míří k novinářům. Pokud budete psát ostře, riskujete, že vás příště nepustí. A pokud vás nepustí, ztratíte možnost ověřovat informace v přímém kontaktu. Vzniká tlak na autocenzuru. Část redakcí začne vážit, zda jim konflikt „stojí za to“. Třetí signál míří do zahraničí. Ministerstvo zahraničí se potkává s partnery, ambasádami i zahraničními médii. Selektivní přístup k novinářům v takové instituci působí jako učebnicový příklad politizace státní správy. Otevřený dopis šéfredaktorů: média varují před precedentem Reakce nezůstala jen v jedné redakci. Podle informací z mediální scény se ozvali i šéfredaktoři dalších redakcí. V otevřeném dopise měli vyzvat ministerstvo, aby na tiskové konference vpouštělo všechna média. Samotná existence takového dopisu říká hodně. Šéfredaktoři se v Česku neshodnou na lecčem. Konkurují si. Často spolu vedou tvrdý boj o čtenáře. Když se ale spojí kvůli jedné věci, obvykle cítí systémový problém. Tady nejde jen o jednu redaktorku nebo jedno médium. Jde o princip. Stát nesmí trestat kontrolu. Stát musí snést otázky, i když jsou nepříjemné. Když se spor s Hradem přelije do práce ministerstva Celý incident se odehrál ve chvíli, kdy Macinka čelí mimořádnému tlaku kvůli své komunikaci s prezidentem. Prezident označil jeho zprávy za mimořádně závažné a mluvil o nátlaku. Ministerstvo pak svolalo tiskovou konferenci, kde měl ministr situaci vysvětlit. Právě v takovém okamžiku potřebuje veřejnost co nejvíc ověřených informací. Média mají hrát roli filtru, který oddělí fakta od politického divadla. A ten filtr funguje jen tehdy, když se novináři mohou ptát napřímo. Macinkovo rozhodnutí působí jako pokus kontrolovat rámec příběhu. Ministr tím získá větší šanci, že se do hlavních titulků dostane jeho výklad, ne otázky na motiv, okolnosti a důsledky. Argument trestním oznámením: nebezpečná logika Ministr spojil zákaz vstupu s trestním oznámením, které podali Motoristé na konkrétní novináře. Tady je potřeba rozlišit dvě věci. Politický subjekt může podat trestní oznámení. Stát to umožňuje. Orgány činné v trestním řízení pak posoudí, zda k trestnému činu došlo. To je běžný proces. Problém nastane ve chvíli, kdy politik použije trestní oznámení jako páku na přístup k informacím. Trestní oznámení není rozsudek. Nevytváří automaticky „vinu“. A už vůbec nesmí sloužit jako lístek k tomu, koho pustí stát do veřejné instituce. Taková logika by se dala snadno zneužít. Stačilo by podávat trestní oznámení na nepohodlné reportéry a tím je postupně vyřazovat z přímého kontaktu. Vznikl by efekt, který připomíná metody autoritářských režimů. Ne zákazem zákonem, ale tlakem v praxi. Co by mělo ministerstvo udělat, aby obnovilo důvěru Situace se dá uklidnit poměrně rychle. Ministerstvo má několik jednoduchých kroků, které mohou spor odpolitizovat. Za prvé: nastavit jasná pravidla akreditací. Ministerstvo může omezit počet míst z kapacitních důvodů, ale musí používat neutrální a předem známá kritéria. Taková kritéria nesmí hodnotit obsah práce redakce. Za druhé: přestat míchat státní roli s rolí stranického předsedy. Pokud Macinka jedná jako ministr, musí snést kontrolu. Pokud chce vést politický boj, ať ho vede ve stranických kulisách. Černínský palác nemá fungovat jako soukromé mediální studio. Za třetí: vysvětlit veřejnosti, kdo rozhodl o zákazu a na základě čeho. Veřejnost nepotřebuje slogan. Potřebuje odpověď, která obstojí i při tvrdých otázkách. Proč na tom záleží i lidem, kteří Deník N nečtou Část veřejnosti může mávnout rukou. Někdo si řekne, že jde o spor jedné redakce s jedním ministrem. To je omyl. Když stát jednou přijme model „pustíme jen někoho“, rozšíří se to. Dnes to dopadne na jednu redakci. Zítra na regionální noviny. Pozítří na veřejnoprávní média. Nakonec na kohokoli, kdo se ptá moc ostře. Svobodná média netvoří luxus. Tvoří infrastrukturu demokracie. Bez nich se z vládnutí stane marketing a z odpovědnosti se stane improvizace. Macinka si mohl vybrat jinou cestu. Mohl přijít na tiskovou konferenci, odpovědět i nepříjemným redakcím a ukázat, že unese tlak. Zvolil opak. Tím posílil dojem, že se snaží ovládnout nejen spor s Hradem, ale i to, kdo smí o sporu informovat.

Ministr zavřel dveře novinářům: Macinkův spor s Hradem se přelil do Černínského paláce

Advertisement:

Comments

Leave a Reply Cancel reply