Koalice zkoumá trestní kroky proti Zbyňku Stanjurovi. Vláda odmítá vydání svých lídrů, ale mluví o stíhání opozice

Délka článku: 7 minutes

Trestní kroky proti Stanjurovi se staly jedním z nejostřejších témat debaty o důvěře nové vládě. Koalice mluví o prověřování možných právních postupů kvůli rozpočtovým krokům předchozího ministra financí. Opozice varuje před posunem politického sporu do trestní roviny a upozorňuje na ústavní a procesní limity takového postupu.

Debata o důvěře nové vládě Andreje Babiše se tento týden zlomila do ostré roviny. Vláda a její poslanci začali veřejně mluvit o tom, že prověřují možnost trestněprávních kroků vůči bývalému ministrovi financí Zbyňku Stanjurovi. Argumentují tím, že předložené rozpočty a rozpočtová čísla podle nich neodpovídaly realitě a vytvářely falešná očekávání. Opozice naopak varuje před kriminalizací politických rozhodnutí a mluví o snaze zastrašit soupeře v okamžiku, kdy kabinet potřebuje potvrdit mandát ve Sněmovně.

Téma přitom nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Sněmovna jedná už druhým dnem a o výsledku hlasování se prakticky nerozhoduje. Vládní tábor počítá se stabilní podporou svých 108 poslanců. Opozice mezitím využívá prostor k tvrdým útokům na programové prohlášení, personální kroky vlády i rozpočtovou politiku. Do tohoto kontextu teď vstoupila hrozba trestní odpovědnosti bývalého ministra, kterou část koalice veřejně zvažuje.

Co koalice Stanjurovi vyčítá a proč to vytahuje právě teď

Koaliční představitelé mluví o tom, že chtějí „prověřit“, zda Stanjura nenese trestní odpovědnost za kroky v čele financí. Tvrzení stojí na politické interpretaci rozpočtových čísel. Vláda říká, že rozpočet vykázal hlubší schodek, než se čekalo, a že Stanjura ve své době podle ní podhodnotil některé výdaje a naopak nadhodnotil některé příjmy.

Nejde jen o technický spor. V českém prostředí má „trestní oznámení“ silný symbolický účinek. Ve veřejném prostoru okamžitě vyvolá dojem, že se neřeší jen politická odpovědnost, ale že „musel nastat zločin“. Vláda tím zároveň posouvá běžný rozpočtový konflikt do roviny, která se v demokratické debatě používá jen výjimečně.

Opozice navíc poukazuje na načasování. Záměr se objevil během klíčového týdne, kdy vláda potřebuje dovést hlasování o důvěře do konce. Právě v takové chvíli hrozí, že se téma trestní odpovědnosti stane zkratkou. Místo faktické debaty o číslech a pravidlech fiskální politiky začne veřejnost řešit, kdo „půjde sedět“.

Spor o deficit: čísla, která znějí podobně, ale popisují něco jiného

Jádrem konfliktu zůstává výklad schodku státního rozpočtu za rok 2025 a jeho „skutečné“ velikosti. Stanjura tvrdí, že významná část rozdílu souvisí s evropskými penězi a s časovým posunem mezi tím, kdy stát výdaje proplatí, a kdy je následně refunduje Evropská unie. V takové logice pak část „horšího schodku“ nepředstavuje ztrátu, ale dočasné cash-flow, které se projeví na papíře v jednom roce a vyrovná se v dalším.

Tenhle argument má v rozpočtové praxi své místo. Zároveň ale neznamená, že se vláda nemá ptát, zda rozpočet realisticky popsal očekávané toky a rizika. Opozice naopak zdůrazňuje, že i kdyby šlo o časový nesoulad, vláda by ho měla jasně vysvětlovat už v době přípravy rozpočtu. Jinak se z rozpočtu stane politický marketing, ne řídicí dokument.

Do sporu vstupuje i veřejná debata o tom, zda kabinet nepracuje s „nejhorší interpretací“ schodku, aby získal prostor pro vyšší výdaje v roce 2026. Tady se politický motiv prolíná s technikou: rozpočet dokáže vytvářet narrativ o tom, jak špatně na tom stát je, a narrativ pak legitimizuje budoucí kroky.

Právní hranice: rozpočet neschvaluje ministr sám

Do hry se dostává klíčová otázka: může vůbec někdo trestně stíhat ministra za politiku rozpočtu, pokud nejde o falšování dokumentů, korupci nebo přímé odčerpání peněz?

Právě tady právníci varují před nebezpečným precedensem. Ústavní právník Jan Kysela upozorňuje, že rozpočet schvaluje celá vláda a následně Sněmovna. Jinými slovy: nejde o osobní akt jednoho ministra, ale o kolektivní rozhodnutí výkonné moci a poté zákonodárné moci. Pokud někdo dnes mluví o trestní odpovědnosti, musí vysvětlit, proč by měla dopadnout na jedno jméno a ne na celý řetězec rozhodování.

Tohle není akademická poznámka. Trestní právo stojí na individuální vině a na prokazatelném zavinění. Politická odpovědnost stojí na volbách, na důvěře a na kontrole parlamentu. Smíchání obou rovin vytváří tlak, který může paralyzovat státní správu. Úředníci i politici pak začnou rozhodovat „defenzivně“. Budou minimalizovat riziko trestního sporu, ne maximalizovat veřejný zájem.

Vláda odmítá vydání svých lídrů, ale mluví o stíhání opozice

Opozice zároveň připomíná ještě jednu rovinu: důvěryhodnost celé rétoriky o „vyvozování odpovědnosti“. V debatě o důvěře zaznívá, že koalice se nechystá podpořit vydání premiéra a předsedy Sněmovny k trestnímu stíhání. V tom momentu působí hrozba trestních kroků vůči bývalému opozičnímu ministrovi jako selektivní spravedlnost.

Takový dojem je pro právní stát toxický. Nezáleží jen na tom, co je právně možné. Záleží i na tom, zda veřejnost uvidí stejný metr. Pokud vláda chrání vlastní špičky a současně hledá cestu, jak trestně zasáhnout proti oponentům, otevře tím dlouhodobý spor o legitimitu institucí.

Co by musel „trestní případ“ vlastně obsahovat

Politická kritika rozpočtu sama o sobě trestní kauzu nevytvoří. Aby se věc posunula do trestní roviny, musel by někdo tvrdit a následně prokázat konkrétní skutkový děj. Tedy například úmyslné zkreslení údajů, vědomé porušení povinností při správě veřejných prostředků, nebo manipulaci s čísly s cílem způsobit škodu či získat neoprávněnou výhodu.

Jenže rozpočet není účetní uzávěrka. Rozpočet pracuje s odhady, riziky a makroekonomickými scénáři. V realitě se liší výběr daní, tempo investic i tok evropských peněz. Právě proto právníci i ekonomové obvykle mluví o politické odpovědnosti, ne o trestním řízení. Trestní právo má fungovat jako krajní nástroj. Ne jako pokračování sněmovního střetu jinými prostředky.

Dopad na politiku i státní aparát: tlak místo kontroly

Vláda má legitimní právo kritizovat rozpočtový výkon předchůdců. Má také právo přinést revizi rozpočtových pravidel a tvrdší kontrolní mechanismy. Trestní rovina ale mění dynamiku: místo kontroly nastupuje tlak.

Pokud se z běžných rozpočtových sporů stane „předstupeň trestního řízení“, politika se posune do režimu permanentní kriminalizace. To povede k tomu, že se každá změna metodiky, každé přecenění rizik a každý nepovedený odhad bude vykládat jako „potenciální trestný čin“. V takovém prostředí se rozpadne ochota dělat nepopulární, ale potřebná rozhodnutí.

Co bude dál: koaliční rada a test důvěryhodnosti

V nejbližších dnech se ukáže, zda vláda zůstane u slov, nebo zda se pokusí o konkrétní právní kroky. Rozhodující bude, jaké argumenty koalice předloží a zda dokáže vysvětlit, proč by měl být terčem právě jeden exministr, když rozpočet prochází kolektivním schvalováním.

Pro vládu půjde o zkoušku politické vyspělosti. Pokud chce působit jako kabinet, který vrací státu pravidla a řád, musí se vyhnout dojmu, že používá trestní právo jako rétorický klacek. V opačném případě si vláda sama vytvoří problém, který přetrvá déle než jakýkoli rozpočtový rok: ztrátu důvěry v to, že spravedlnost a odpovědnost platí pro všechny stejně.