Assadovi vykonavatelé brutálně ničili Sýrii. Teď žijí v luxusu, skrývají se a unikají spravedlnosti

Délka článku: 15 minutes

Asadovi vykonavatelé v exilu často mizí z očí veřejnosti, přesto po sobě zanechávají stopy v luxusních adresách, investicích a kontaktech, které jim pomáhají vyhnout se odpovědnosti za zločiny režimu.

Apartmány v moskevském hotelu Four Seasons nabízejí obývací pokoje s křišťálovými lustry, výhled na Kreml a concierge, který zařídí vše od premiéry Bolšoj baletu až po soukromý let.

Rezidence, které stojí až 13 000 dolarů za týden, hotel popisuje jako „ideální pro rodinná setkání, koktejlové večírky a obchodní akce“.

A někdy, jak ukazují zjištění, také jako pětihvězdičkový start do exilu pro některé z nejhledanějších podezřelých z válečných zločinů.

Útěk do Ruska a nový život na špičkové adrese

Po desetiletí prezident Bašár al-Asad a jeho spojenci mučili a nechávali mizet statisíce lidí. S podporou ruského letectva vedli třináct let válku, která měla potlačit lidové povstání.

V prosinci 2024 však rychlá ofenziva povstalců přinutila Asada i jeho nejužší okruh k útěku do Ruska. Podle svědků a lidí z jejich okolí se znovu shromáždili na jedné z nejprestižnějších moskevských adres. Ruští představitelé chtěli mít tyto osoby na jednom místě kvůli bezpečnosti a dohledu.

Maher al-Asad (58), Bašárův bratr a velitel obávané 4. obrněné divize, se podle jednoho bývalého činitele objevil v hotelové posilovně. Mezi řečí opakoval slova o „potupě“. Další členové doprovodu režimu probírali svou budoucnost u bohatých snídaní, uvedli tři lidé, kteří se na místě pohybovali.

Vyšetřování: kde skončili klíčoví lidé režimu

Vyšetřování listu The New York Times dohledalo řadu vysoce postavených vládních a vojenských činitelů, které veřejnost spojuje s nejkrvavějšími kapitolami moderní syrské historie. Patří mezi ně vědci spojovaní s vývojem chemických zbraní i šéfové zpravodajských služeb, které lidskoprávní organizace viní z mučení. Reportéři zároveň získali nové informace o jejich současném životě a nedávných krocích.

Redakce se zaměřila na osud 55 bývalých představitelů režimu, kteří zmizeli z dohledu po Asadově pádu. Zjištění ukazují, že mnozí během prvního roku exilu žijí v přepychu, nebo se drží v ústraní. A téměř všichni, podle dostupných stop, unikají spravedlnosti.

V Moskvě se konaly okázalé narozeninové oslavy dcer obou Asadových bratrů. Jedna proběhla ve vile, další na jachtě v Dubaji, uvádějí příbuzní, přátelé a příspěvky na sociálních sítích. Bývalý šéf zpravodajské služby Alí Mamlúk (79) podle dvou lidí z jeho okolí bydlí v moskevském bytě, který mu hradí Rusko. Drží se stranou a většinu návštěv odmítá. Ghassán Bilál (59), kterého někteří exdůstojníci popisují jako klíčovou postavu v drogovém byznysu režimu, zůstává také v Moskvě. Podle tří bývalých důstojníků však zároveň podporuje pohodlný život rodiny v zahraničí, od Španělska po Dubaj.

Exil bez luxusu: úplatky, vojenské ubytovny a ponižující režim

Někteří z Asadových lidí nezačali v tak komfortních podmínkách. Podle svědků se úplatky dostávali na přeplněná nákladní letadla do Moskvy. V Rusku pak skončili ve vojenských ubytovnách.

Mezi nimi figuroval i Džamíl Hasan (73), někdejší šéf letecké rozvědky. Lidskoprávní aktéři ho dlouhodobě spojují se systémovým mučením a popravami vězňů. Tři lidé uvedli, že se s ním po útěku setkali.

Část představitelů zamířila i mimo Rusko. Někteří odešli do Spojených arabských emirátů nebo do Libanonu. Jiní zůstali v Sýrii a skrývají se.

Oběti více než padesáti let vlády rodiny Asadů mezitím často nevědí, kde se nacházejí lidé spojovaní s některými z nejhorších zločinů tohoto století. A ptají se, zda se někdy dostaví spravedlnost.

55 mužů, falešné identity a málo stop

Pětapadesát osob, které The Times prověřoval, představovalo muže s obrovskou mocí, ale s minimální veřejnou viditelností. Měli desetiletí na to, aby si vypěstovali návyky utajení. Používali falešná jména a nakupované pasy. Všichni čelí mezinárodním sankcím. Někteří mají i mezinárodní zatykače.

Reportéři hledali stopy v opuštěných vilách režimu. Procházeli otevřené zdroje, spolupracovali se syrskými aktivisty a právníky, kteří pátrají po bývalých trýznitelích. Vedli rozhovory s mezinárodními policisty i s lidmi z bývalého režimu. V několika případech dotyčné oslovili i osobně.

Pátrání určilo, kde se nachází zhruba polovina z 55 sledovaných osob. Zadržení se podle zjištění týká pouze jednoho případu. Další lidé zmizeli beze stop, nebo po sobě zanechali jen minimum informací.

Téměř všichni oslovení mluvili pod podmínkou anonymity. Část z nich se podílí na citlivých snahách o vyvození odpovědnosti. Jiní se obávají odvety, ať už ze strany bývalých činitelů, nebo ze strany obětí.

Právníci a aktivisté uvádějí, že narážejí na nedostatek politické vůle. Nová syrská vláda se soustředí na upevnění kontroly nad zemí. A některé zahraniční vlády podle nich nechtějí vydávat bývalé spojence. Jiné je považují za zdroj informací.

Moskevský „turismus v exilu“ a veřejné výstupy, které provokují

Pro část elity režimu působily první měsíce v Moskvě jako zvláštní forma exilové turistiky.

Džamál Júnis (63), kterého někteří svědci viní z vydávání přímých rozkazů ke střelbě do neozbrojených demonstrantů, se objevil na videu. Jezdil na koloběžce kolem ruského národního stadionu. Lidé z jeho rodného města video potvrdili jako pravé.

Bývalý ministr obrany Alí Abbás (64) a někdejší náčelník generálního štábu Abdul Karím Ibráhím (62), které lidskoprávní dokumentace spojuje s mučením a sexuálním násilím během povstání, se podle starého známého pohybovali v moskevském nákupním centru European Mall.

Kifáh Múlhem (64) podle dvou lidí, kteří s ním zůstali v kontaktu, žije ve velké moskevské vile se švagrem Ghassánem Ismáílem (65). Oba bývalí generálové z rozvědky čelí obviněním, že dohlíželi na zadržování a mučení protestujících.

Múlhem patřil mezi málo lidí, které se The Times podařilo přímo kontaktovat. Zaslal dlouhé vyjádření, ve kterém odmítl obvinění ze zločinů proti lidskosti. Tvrdil, že zločiny Asadova režimu „blednou“ ve srovnání s činy nových syrských vůdců. Ti podle něj dříve vedli odnož Al-Káidy, i když později zvolili umírněnější kurz.

„Nejde o to skrývat zločiny a porušování práva bývalého režimu. Uvádějte je pravdivě a spravedlivě. Ale opravdu věříte, že se dá bývalý režim srovnávat s Al-Káidou?“ napsal. Dodal také, že zdokumentované případy masového mučení a poprav ve věznicích typu Sednaja považuje za podvrh.

Na otázku, jak v Rusku žije, odpověděl stručně: „Žijeme jako normální občané.“

Nové ponižování: ruské zákazy, dohled a žádosti o azyl

Pro lidi zvyklé na privilegia přinesl ruský exil i nepříjemné stránky.

Ti, kdo dříve umlčovali oponenty, teď čelí omezením sami. Několik bývalých činitelů a jejich příbuzných popsalo, že Rusko zavedlo přísné zákazy veřejného vystupování a používání sociálních sítí. Bezpečnostní protokoly zároveň omezují pohyb řady vysoce postavených osob.

Ruské úřady na dotazy ohledně přítomnosti syrských představitelů v zemi neodpověděly.

Ještě tvrdší realitu prožilo více než 1 200 syrských důstojníků. Podle lidí, kteří s nimi mluvili, se ve spěchu a někdy s úplatky dostávali na letouny Iljušin z ruské základny na syrském pobřeží. Po příletu vyplňovali žádosti o dočasný azyl. Řada z nich měla pocit, že jejich pozice v Rusku zůstává křehká.

Tito důstojníci nedostali luxusní ubytování. Rusko je posílalo do objektů sovětského typu. Podle čtyř bývalých důstojníků sdíleli pokoje po třech až čtyřech lidech. Stěžovali si na jídlo i pevné časy výdeje.

V takto stísněných podmínkách se občas vyřizovaly staré účty.

V jednom z často probíraných incidentů v moskevském ubytovacím zařízení napadli rozhořčení důstojníci Ásefa al-Dekra (60). Ten velil vojenské policii a lidé ho viní z dohledu nad mučením vězňů. Podřízení ho zároveň obviňovali z vydírání. Čtyři bývalí důstojníci popsali bití i plivání. Příběh potvrdil také asistent, který s al-Dekrem zůstal v kontaktu.

Podle lidí z okolí dostali důstojníci po několika týdnech na výběr. Buď odejít a žít „svobodně“ z vlastních peněz, nebo zůstat na státních podporách a nechat se rozmístit po Rusku. Někteří, kteří zvolili druhou variantu, skončili až na Sibiři.

Mnoho vysoce postavených velitelů si naopak zajistilo vlastní byty. Často šlo o velmi drahé adresy, uvedli lidé z režimu.

„Hrál chudého“ a pak se vrátil do luxusu

Jedním z těch, kdo zpočátku luxus neměl, byl Áús Aslán (67). Tento generálmajor čelí podezřením, že dohlížel na masové vraždy a násilné zásahy proti civilistům.

Podle tří přátel a jednoho kolegy skončil v Kazani, asi 450 mil východně od Moskvy. Říkal jim, že nemá úspory.

Nabídka skromného života ho však podle nich dlouho nevydržela. O několik měsíců později se znovu objevil v Moskvě. Podle týchž zdrojů žije v bytě, jehož hodnota se pohybuje v milionech dolarů.

„Zkoušel hrát chudého,“ vtipkoval jeden přítel z Damašku. „Ale nevydržel to. Teď si žije svůj nejlepší život.“

Emiráty jako útočiště: teplo, luxus a přísné podmínky mlčení

Několik lidí z okruhu režimu uvedlo, že Spojené arabské emiráty považovali za nejlepší variantu. Hraje roli arabština, počasí i vysoký životní standard.

Mnozí syrští činitelé udržovali dobré vztahy s tamní autoritářskou elitou. Ta některé z nich přijala, ale nastavila podmínky.

Emirátské úřady podle dvou bývalých syrských představitelů požadovaly, aby prchající lídři podepsali závazek. Nesměli dělat politická prohlášení. Neměli používat sociální sítě a neměli na sebe upozorňovat.

Emirátské orgány na dotazy ohledně přítomnosti syrských představitelů nereagovaly.

The Times dohledal v Emirátech například Muhammada al-Rahmúna (68). Ten působil jako ministr vnitra a dříve vedl leteckou rozvědku. Dokumentace ho spojuje s masovým zadržováním a mimosoudními zabitími. Tři lidé uvedli, že se s ním v Emirátech setkali. Krátce po pádu režimu se také objevily ověřené příspěvky, ve kterých jeho dcera prodávala šperky a syn rozjížděl v Dubaji servis luxusních aut.

Někteří podnikatelé, kteří spravovali majetek rodiny Asadů, se podle syrských byznysmenů a bývalých činitelů pohybují po Dubaji volně. Navštěvují drahé restaurace a kavárny.

Zároveň však tytéž zdroje tvrdí, že emirátské úřady nechtějí, aby u nich zůstávali bývalí špičkoví ministři a velitelé. Přesto jim podle nich investice v zemi prochází.

Bilál, sankce a investice do vil na Palmě

Jako příklad uvádějí bývalého generála Ghassána Bilála. Dva důstojníci a rodinný známý uvedli, že do Emirátů investoval. Americké i evropské sankce ho viní z role v obchodování s captagonem. Jde o silně návykový amfetamin, který měl režimu vynést více než 5 miliard dolarů.

V Damašku navštívil The Times dvě rozsáhlé nemovitosti, které sousedé přisuzovali Bilálovi. Jedna z nich měla bazény, turecký hamám, venkovní kino a na zdech rodinné fotografie.

Francie v srpnu vydala na Bilála zatykač. Spolu se šesti dalšími činiteli ho viní z vydávání rozkazů k útokům na civilisty během brutálního obléhání Homsu v roce 2012. Vyšetřovatelé je zároveň spojují s bombovým útokem z roku 2012, při němž zemřel francouzský fotograf Rémi Ochlik a americká válečná reportérka Marie Colvinová.

Přesto podle dvou důstojníků Bilál po pádu režimu investoval do emirátských nemovitostí. Konkrétně šlo o dvě vily na Palmě, umělém souostroví s luxusními hotely a rezidencemi.

Jeho žena a děti žijí část roku ve Španělsku. Rodina tam vlastní majetek, uvedli dva důstojníci a dva rodinní přátelé. Dcera podle nich studuje na soukromé univerzitě severně od Madridu. Objevuje se i na sociálních sítích, kde zmiňuje studium. Novinář The Times ji podle textu viděl při návštěvě kampusu.

Španělské ministerstvo zahraničí odmítlo případ komentovat. Odkázalo na to, že nemůže poskytovat informace o konkrétních osobách.

Další osudy: nemoc, víza a strach z návratu

Generál Jásín Dáhí (64) čelí v Dubaji zdravotním i finančním problémům, uvedla jedna z jeho dcer.

Dáhí odešel do důchodu ještě před pádem režimu. V minulosti vedl pobočku 235 vojenské rozvědky v Damašku. Syřané ji často označují jako „Palestinskou pobočku“. Mnozí ji považují za symbol systematického mučení a nucených zmizení.

Dáhí čekal dva dny na ruský evakuační let. Trápilo ho srdce a bál se o bezpečí, proto odjel za rodinou do Dubaje na turistické vízum. Platnost víza už vypršela, řekla jeho dcera.

Kvůli obavám z deportace se bojí vyhledat nemocnici. Podle dcery mu docházejí peníze.

Do Sýrie se vrátit nechce. Dcera uvedla, že rodinu zasáhla i smrt zetě. Zeti pracoval jako inženýr v prezidentském paláci a zahynul při tom, co rodina vnímá jako akt samozvané pomsty.

Ti, kteří neutekli: skrývání, dohody a jediný známý případ zadržení

Existuje i jiná skupina bývalých činitelů. Zůstali v Sýrii. Někteří se skrývají. Alespoň jeden se ocitl ve vazbě. Další žijí „na očích“.

Mezi generály, o nichž zdroje tvrdí, že zůstali v Sýrii, patří Issám Hallák. Vedl syrské letectvo od roku 2010 do října 2012. Právě tehdy začal režim používat letecké údery proti vlastnímu obyvatelstvu.

Po pádu režimu Hallák a několik dalších penzionovaných důstojníků založili veteránský výbor. Podle tří kolegů chtěli spolupracovat s novými představiteli. Nabízeli technické znalosti, například údržbu tanků a letadel, pro vznikající ministerstvo obrany.

Spolupráce však podle těchto zdrojů netrvala dlouho. Nová vláda se po několika měsících rozhodla, že bude spolupracovat a vyplácet penze pouze důstojníkům, kteří odešli do důchodu ještě před povstáním v roce 2011.

Kolegové uvedli, že Hallák teď žije bez prostředků. Drží se v ústraní ve svém bytě v Damašku a obává se zatčení. Přes prostředníka odmítl rozhovor.

Ze 55 sledovaných osob se podle zjištění podařilo potvrdit zadržení pouze u jednoho muže. Jde o Táhira Chalíla (70). V minulosti vedl ředitelství dělostřelectva a raket. Evropská unie ho spojuje s chemickými zbraněmi a dalšími údery na civilní oblasti.

Dlouhé roky působil jako „přízrak“. Veřejnost téměř neznala jeho tvář ani životopis. The Times však našel fotografii, datum narození i místo původu v personálních spisech.

To reportéry zavedlo do Safíty, Chalílova rodiště, asi 90 mil severozápadně od Damašku. Místní bezpečnostní činitel, který používal jen bojové jméno, uvedl, že Chalíla zadrželi v únoru. Podle něj se původně snažil splynout s okolím a vydával se za neškodného důchodce.

Činitel ukázal fotografii Chalíla ve vazbě a přidal další ověřitelné detaily. Uvedl, že Chalíl zůstává ve věznici v Damašku.

Syrská vláda zadržení nezveřejnila. To může naznačovat, že stále hledá postup, jak podobné případy řešit.

Muž od chemických zbraní v centru Damašku

V historické čtvrti Damašku stojí elegantní kamenný dům, který zná mnoho Syřanů. Poslední dobou posloužil jako kulisa v populárním seriálu.

Málokdo ale ví, že v domě bydlí Amr al-Armanazí (81). V minulosti vedl výzkumné centrum, které rozvíjelo syrský program chemických zbraní. Do důchodu odešel v roce 2021 a podle všeho žil pohodlně.

Na zvonek otevřel v županu. Novináře pozval dovnitř. V bytě ležely orientální koberce na mramorové podlaze. Armanazí byl ochotný mluvit o životě i o syrských dějinách. Této jedné části se vyhýbal: práci, kvůli které mu 33 zemí zakázalo vstup.

Podle amerických, evropských i britských sankcí hrál klíčovou roli při výrobě chemických zbraní, které zasáhly syrské civilisty.

Armanazí podle dvou vyšetřovatelů OSN absolvoval výslech u agentury, která dohlíží na zákaz chemických zbraní. Tito lidé však dodali, že se otázky netýkaly možných válečných zločinů.

Není jasné, zda Armanazího vyslýchaly syrské úřady. V červenci se navíc objevil ve vedení jedné syrské univerzity. Univerzita to oznámila na Facebooku.

Armanazí patří mezi několik významných osob z éry Asada, které podle dostupných stop zůstávají v Sýrii na svobodě. Úřady nevysvětlily, zda je očistily, nebo zda získali shovívavost výměnou za spolupráci.

Syrské ministerstvo informací uvedlo, že vláda nenabídla imunitu lidem režimu. Na opakované žádosti o konkrétnější informace o postavení vysoce postavených činitelů nebo o vyšetřování jejich činů však nereagovalo.

Dva syrští úředníci, kteří chtěli zůstat v anonymitě, uvedli, že vláda dává přednost stíhání těch, kdo útoky nařizovali nebo přímo prováděli. Vědcům, kteří „jen“ umožnili jejich provedení, prý věnuje menší prioritu.

Armanazí však „nepůsobil jako pouhý byrokrat“, uvedl Nidál Šichání. Vede Centrum pro dokumentaci chemických porušení v Sýrii a organizaci Same Justice, která zkoumá porušování lidských práv. Podle něj Armanazí představoval „hlavního architekta“ centra. Týká se to jeho vědeckých ambicí i nejtemnějšího dědictví.

Při dvou návštěvách svého domu muž opakovaně odmítl o této minulosti mluvit. Zároveň ale zopakoval větu, kterou reportéři slyšeli od řady bývalých činitelů režimu.

Řekl, že má čisté svědomí.