Ukrajinci uvěznění v novém ruském gulagu

Délka článku: 8 minutes

Ukrajinští civilisté v ruském gulagu — to není metafora, ale realita nové válečné praxe. Příběh Mykoly Zachožyje ukazuje, jak jsou lidé bez zbraní unášeni z okupovaných oblastí, mizí v trestnicích nepřátelského státu a jejich rodiny marně hledají jakoukoli stopu. Jde o tichou, ale rozsáhlou krizi, která bude těžko řešitelná i v případě politického urovnání.

Na začátku války na Ukrajině nasedl sedmatřicetiletý Mykola Zachožyj, otec dvou malých synů, na motorku a vystřelil od domu na kyjevském předměstí. Manželce řekl, že se chce podívat, co dělají ruské jednotky, které právě vpadly do okolí.
Nevrátil se tu noc. Následující den také ne. Týden plynul marně. A měsíc po něm stejně.
„Byla jsem v šoku,“ říká jeho žena Iryna. „A děti se pořád ptaly: Kdy se táta vrátí?“

Zachožyj, topenář a instalatér, se proměnil v jednoho z mnoha stovek ukrajinských civilistů odvezených ruskými okupanty z obsazených oblastí a přesouvaných napříč soustavou věznic – v nové podobě gulagu.

Jde o skupinu vězňů držených beze zpráv hluboko v systému trestnic nepřátelského státu. Někteří v zajetí zemřeli, propuštěných je málo. Ti, kteří se dostali ven – jako Zachožyj –, mluví o mučení, hladu a neustálém psychickém nátlaku.

Svou téměř roční anabázi – pravidelné bití plastovou trubkou a jídelníček z mletých rybích hlav – popsal v sérii osobních rozhovorů v Makarivu, na předměstí Kyjeva. Předložil i dokumenty potvrzující věznění v Rusku. Ukrajinští vyšetřovatelé a státní úředníci potvrdili, že padl do ruského zajetí; výpovědi půl tuctu dalších s podobným osudem redakce ověřila. Detaily zacházení nelze nezávisle potvrdit, ale plně zapadají do rostoucího množství zpráv a vyšetřování o týrání zadržovaných v ruské péči. Ostatní bývalí vězni vyprávěli podobné příběhy.

Ukrajinští civilisté v ruském gulagu tvoří kategorii „civilních rukojmích“. Jejich osud bude patřit k nejtěžším otázkám i v případě dohody o příměří, k níž americká administrativa opět tlačí.

Kdo jsou „civilní rukojmí“

Váleční zajatci v uniformě se zpravidla vyměňují – existují kanály i pravidla. Civilisté jsou něco úplně jiného.
Ukrajinské úřady říkají, že nemohou směňovat zajaté ruské vojáky za své civilisty – motivovalo by to Rusko k dalším únosům. A okupanti, kteří drží zhruba pětinu Ukrajiny, mají z čeho vybírat.
To nechává po celé zemi rodiny v černé díře nejistoty a strachu, když se snaží své blízké vypátrat na vlastní pěst. Potvrzených civilistů v ruském zajetí je nejméně 1 700; podle OSN bude skutečný počet „výrazně vyšší“. Moskva sděluje minimum – kde jsou, zda žijí. Střípky informací přinášejí hlavně propuštění P.O.W.s, kteří sdíleli stejné věznice. Ruské úřady obvinění z týrání odmítají jako „směšná“ a „dezinformace“.

Na rozdíl od tisíců ukrajinských dětí odvlečených do Ruska se dospělým vězňům nevěnuje zdaleka taková pozornost. „Máme tři kategorie vězněných: váleční zajatci, děti a civilní rukojmí,“ říká ochránce práv Oleksandr Kononěnko. „Ta poslední je nejtěžší. Rusové o nich nechtějí vůbec mluvit.“

Zajetí a kopance

Zachožyj říká, že násilí začalo hned ve chvíli, kdy ho 2. března 2022 chytili. Do lesa vyrazil na motorce, aby zahlédl invazní jednotky. Ony však zahlédly jeho.
Rusové ho dotáhli k zamrzlé jámě a tak dlouho kopali do hlavy, až ztratil vědomí. Když se probral, viděl, jak na něj a další zajaté lijí naftu a vyhrožují zapálením. Jeden z vojáků, přezdívaný Kľuč („klíč“), prý malým klíčem lámal lidem prsty. Křik nešlo snést.

Podle práva spadal do šedé zóny: nebyl ozbrojen ani součástí jednotky, ale přiznává, že pomáhal dobrovolnické síti, která sbírala informace o pohybech Rusů a posílala je lidem s vazbami na ukrajinskou armádu.
Ženevské úmluvy dávají okupantovi možnost zadržet civilisty, které považuje za bezpečnostní riziko (špióni, diverzanti). Rusko některé Ukrajince odsoudilo za špionáž. Právníci však dodávají, že Moskva i Kyjev se často neshodnou na statusu zadržených a Rusko úmluvy porušuje. Označení války jako „speciální operace“ vše dál zamlžuje: podle OBSE Rusko záměrně stírá hranici mezi P.O.W.s a civilními.

Zachožyj říká, že ho drželi s vojáky i civilisty, a ukrajinské úřady mu zpočátku vystavily potvrzení o statusu válečného zajatce. „Proč se to stalo, přesně nevíme,“ říká mluvčí státní agentury Petro Jaceňko, „ale určitě je civilista.“
Úmluvy garantují humánní zacházení bez ohledu na status. Podle OSN, lidskoprávních organizací i ukrajinských úřadů se tak v Rusku neděje. „Devadesát čtyři procent zadržených svědčí o mučení,“ říká Jaceňko. „Nejde o excesy. Je to politika.“

Marné pátrání

Když se manžel nevrátil první noc, vrhla se Iryna, učitelka v mateřské škole, do horečné detektivky. Obvolávala přátele, zkoušela státní linky, pročesávala sociální sítě, téměř nespala a přitom se starala o děti.
Po pár týdnech přišel telefonát: u města našli hromadný hrob a jedno tělo odpovídalo popisu. Neunesla to a poslala přítele. Vrátil se s tím, že to nebyl on.
O pár týdnů později odpověděl na její prosbu na Facebooku voják propuštěný v rámci výměny. Řekl, že Mykola žije a sdílel s ním celu ve vazbě v Kursku. Úřady to nepotvrdily.

Našla dobrovolnickou skupinu Civilisté v zajetí, která podobné případy mapuje. Přizvali ji na demonstrace, aby tlačila na úřady. Jejich logo: vybité baterie. Zpráva: čas dochází.

Katalog týrání

V každé věznici ho čekalo „uvítací bití“. Dozorci vězně hnali uličkou ran, padali k zemi pod údery pěstí a kopanců, pak je naráželi do kovových zárubní.
Prošel asi šesti místy – armádními tábory, dvěma vazebními věznicemi a letištěm patrně v Bělorusku (poznal přízvuky přes pásku na očích). V Kursku ho bili cestou do sprch i na dvůr, používali paralyzéry, mlátili při čekání na výslech.
„Nebyla v tom nenávist,“ říká novinář Oleksandr Tarasov, jenž si ruské zajetí také odseděl. „Byl to chladný, systematický výkon profese.“

Obhájkyně práv Tetjana Katryčenko shromáždila svědectví, že dozorci nutili Ukrajince vyříznout si vlastenecká tetování žiletkou nebo je oškrábat o zeď. „Je to chorá snaha vymazat ukrajinskou identitu,“ říká.
Jiný propuštěný vypověděl, že museli nazí pobíhat, bzučet jako včely a křičet „Putin je prezident vesmíru!“, zatímco je bili.

Naděje a zoufalství

Po jedné výměně zajatců v srpnu 2022 se Iryně ozval další propuštěný voják: byl s Mykolou v Kursku, ale Rusové ho odvezli jinam. Kde, nevěděl.
Ve stejném měsíci přišel e-mail od Červeného kříže: manžel je v ruském zajetí a je veden jako P.O.W. Znovu se propadla do hysterie: noční prohlídky sítí, mítinky, talk show „Hledám tě“. „Pořád jsem plakala,“ říká.

Mediální iniciativa pro lidská práva mezitím sbírala data o stovkách případů včetně Mykolova. „Rusové se snaží ukázat, že Ukrajinci jsou teroristé,“ říká analytička Anastasia Pantělejeva. „Je to jejich politická strategie.“ Obává se, že i po konci války si Rusko civilisty nechá jako vyjednávací žetony.
Podle její organizace a dalších nejméně sto zadržovaných zemřelo – podle exhumovaných těl, výměn ostatků a svědectví. Sexuální násilí je časté.

Šeptaná síť

Po dvou měsících v Kursku převezli Mykolu do Tuly, asi 200 kilometrů jižně od Moskvy. Dozorci tam používali „bílou plastovou trubku, tak třicet centimetrů v průměru“. Před bitím líčili, jaké modřiny zanechají: britská vlajka, piškvorky, kříž.
Těžce onemocněl a zhubl přes 25 kilo. Obvyklé jídlo: tenký krajíček chleba nebo rozměklá placka z mletých rybích hlav. Spadl na úplné dno. Spoluvězni ho povzbuzovali, ale „nechtěl jsem s nikým mluvit“.

Zapojil se alespoň do šeptané sítě. Když se dozorci nedívali, vězni si potichu předávali osobní údaje – jména, telefonní čísla, profily, místo zajetí – a memorovali je. Nebyla to zábava z nudy, ale životně důležitý kanál informací.

Jedné noci na začátku roku 2023 slyšel, jak se odemykají cely a dozorci čtou jména. „Pane Bože, ať přečtou to moje,“ říkal si. Přečetli.
Vyvedli ho k autobusu, zavázali oči, odvezli na letiště a naložili do letadla. Ve stanech místo výprasku dostali bramborovou kaši a nudle – zjevně je chtěli aspoň trochu „zkrmit“. Pak další autobus. Ruský důstojník pronesl: „Kozáci, proč jste tak smutní? Jedete domů.“
Propuštění proběhlo v rámci výměny válečných zajatců. Není jasné, zda mu pomohla chybně přidělená kategorie P.O.W.; někdy se mezi vojáky dostalo ven i pár civilistů. Nikdo nevysvětlil, proč právě on.

„Stín“ se vrací

Ráno 4. února 2023 sledovala Iryna stream s příjezdem propuštěných a zahlédla muže, který vypadal jako umírající verze jejího manžela. Za minutu volala žena z hranice: stojí vedle něj. Iryna upustila telefon a omdlela.
Mykola se snažil zavolat zpět. Ruce se mu třásly, tělo se chvělo a nedokázal stisknout tlačítko – po 11 měsících zajetí. „Měl jsem obrovský strach,“ říká. „Nechal jsem ji samotnou se všemi problémy. Jak to zvládla s rodiči? A s dětmi? Nevím, jak ten hovor začít.“ Nakonec zavolal.

Od shledání uplynuly více než dva roky, ale „stín“ podle něj neustupuje. Uši po bití pískají. Záda mu brání zvednout mladšího syna. Dřív jezdili v pátek do lesa kempovat, dnes se těší, že se vmáčknou na gauč a pustí si televizi.
Po práci někdy sedí chvíli sám, což dřív nedělal. Po tom všem touží po jediném: „po maximálním tichu.“