Délka článku: 13 minutes
Osvobození dcery ze Saúdské Arábie se pro Edith Ingasiani stalo cílem, který jí určoval každý den: od tajného porodu v Rijádu až po vyčerpávající obcházení ambasád, policie a deportačních center. V zemi, kde dítě bez správných dokumentů „neexistuje“, musela hledat cestu ven krok po kroku. A často bez jasných pravidel.
Mnoho svobodných matek tam uvízne i s dětmi. Ona trvala na tom, že její dcera mezi nimi neskončí.
První kontrakce v Rijádu
První kontrakce přišla ostře a nečekaně. Edith Ingasiani se zkroutila bolestí, když nad Rijádem vycházelo slunce.
Těhotenství tajila. Schovávala rostoucí břicho pod volnými dlouhými róbami. Přitom drhla podlahy a skládala prádlo pro rodinu střední třídy. V ropném království hrozí neprovdané ženě vězení, pokud ji někdo odhalí jako těhotnou.
Přátelé jí radili nelegální potrat. Edith to odmítla. Dítě, i když přišlo nečekaně, pro ni znamenalo poslední spojení s mužem, kterého milovala.
K lékaři nešla. Některé nemocnice sice neprovdané matky ošetří, ale pak je někdy předají policii. Edith proto rodila hodiny na tenké matraci. Doprovázela ji jen porodní bába.
Krátce po poledni 20. ledna 2016, nedlouho po jejích 42. narozeninách, porodila dívku.
Třetí dítě a slib návratu
Bylo to její třetí dítě. Dvě starší děti z prvního manželství vyrůstaly v Keni. Edith je nechala u rodičů, když se připojila k tisícům Keňanek, které odjely za prací na Arabský poloostrov.
Tyto ženy posílají domů peníze. Rodiny díky tomu přežívají a ekonomika roste. Zároveň ale často čelí nevyplacené mzdě, bití a vykořisťování.
U svobodných matek bývá situace ještě krutější. Jejich děti často nedostanou rodný list. Společnost je pak odsunuje na okraj. Bez dokladů také nesmějí cestovat. Matky je proto nemohou vzít domů.
Edith dlouho přemýšlela nad jménem. Zvažovala Patience, Faith nebo Grace. Ten den ale sevřela dceru v náručí a zašeptala: „Jsme daleko od domova. Chci, abys byla požehnáním.“
Pojmenovala ji Blessings.
Edith plánovala návrat domů. Chtěla našetřit na skromný život. V západní Keni si chtěla koupit půdu a postavit dům. Tam se čajové plantáže vlní po kopcích a kukuřice roste vysoko. A déšť přichází v rytmu, který nepřestává.
S narozením dítěte se plán změnil. Stal se slibem.
„Domov je vždy odpověď,“ říkala.
Proč odcházejí i přes rizika
I v chudobě chce člověk odvahu, aby nechal vše za sebou. Zvlášť když míří do země, kde kolují příběhy o znásilnění, napadeních i zabíjení cizích hospodyní. Keňské vesnice přesto posílají do Saúdské Arábie ženy, které mají tah na branku.
Ženy jako Edith.
V roce 2011 odešla od manžela. Podle jejího vyprávění ji bil. V její vesnici chyběla práce. Vyrazila sama do Nairobi a našla místo v mateřské škole. Přesto bojovala se školným pro děti. A cítila tlak, aby pomáhala rodičům.
Přítelkyně ji seznámila s ženou, která sháněla pracovnice do zahraničí. Edith tvrdí, že jí slíbila práci učitelky v Dubaji ve Spojených arabských emirátech.
Patřila k první vlně Keňanů, kteří mířili do Zálivu. Dnes se z vysílání pracovníků do ciziny stala státní strategie. Remitence přinášejí Keni víc než káva a čaj, její nejznámější komodity.
Edith odjela bez rozloučení. Nechtěla, aby ji rodiče nebo děti zastavili.
Do letadla nastoupila s tím, že letí do Dubaje. Přistála ale v Rijádu. Takové klamy často provázejí obchod s lidmi. V Saúdské Arábii ji poslali do domácnosti, kde jí šéf odmítal platit.
Bez pasu a bez dokumentů
Agentura, která jí práci zprostředkovala, jí vzala pas. Dělá to často, aby pracovník hůř odešel. Edith brzy zjistila další problém. Agentura nevedla registraci. Když ji policie zavřela, Edith přišla o všechny dokumenty.
Na keňském velvyslanectví v Rijádu jí úředník řekl, že má jedinou možnost. Musí dál pracovat bez papírů. A má si našetřit na letenku.
Nelegální trh s keňskými hospodyněmi v Rijádu žije naplno. Edith říká, že práce „na volné noze“ měla výhody. Dostávala lepší peníze. Nemusela zůstávat u jedné rodiny. Přišla, práci udělala a odešla.
V roce 2014 seděla večer u kamarádky. Tam potkala Hudu Iddrisua, ghanského řidiče kamionu. Edith přitahovala jeho laskavost. Vnímala klid a ochranitelskost. Tvrdí, že to u bývalého manžela postrádala.
Brzy spolu žili v jeho třípokojovém bytě na jihu Rijádu. Chodili do parku. Edith mu vařila zeleninu s ugali, kukuřičnou kaší z východní Afriky. Hudu jí vyprávěl o práci v ghanském obchodním městě Kumasi. Edith se divila, jak snadno si rozuměli i přes odlišné kořeny.
Začali mluvit o svatbě.
V červnu 2015 přišel telefonát. Hudu zemřel při autonehodě.
Krátce nato si Edith udělala těhotenský test.
Dítě bez rodného listu
Rodiče mají hlásit domácí porody místním úřadům. Jenže i když to udělají, saúdsé úřady nenabízejí neprovdaným matkám veřejnou cestu k rodným listům pro děti. Systém připisuje děti otcům.
A přiznat sex mimo manželství znamená risk.
Edith proto postupovala jako mnoho dalších svobodných matek. Registraci neudělala.
Navíc si říkala, že Blessings v Saúdské Arábii dlouho nezůstane. Jiná Keňanka slíbila, že bude dělat matku a vezme dítě domů za 200 dolarů. Blessings by vyrůstala se sourozenci. Edith by je podporovala na dálku.
Edith se ale bála svěřit miminko cizí ženě na cestu do vesnice, která leží asi 170 mil za Nairobi.
Její matka, Ettah Luvihi, to po telefonu z Keni odmítla. Vyprávěla o snu, ve kterém cizí člověk s Blessings zmizel. Rodina vyznávala protestantství, ale držela si i některé lidové představy. Sen působil jako varování.
„Zůstaň,“ vzpomíná Edith na matčina slova. „Až přijde čas, vrať se s ní.“
Každodenní účetnictví přežití
Edith si vydělala asi 660 dolarů měsíčně. Zhruba polovinu dala na nájem, elektřinu, jídlo a dopravu.
Dalších 130 dolarů platila za Blessings v jednom z nelegálních „day care“ center. Keňské ženy je zakládaly, protože poptávka rychle rostla.
Zůstalo jí asi 200 dolarů měsíčně. Téměř všechny posílala domů do Keni.
Zaplatila synovi Nevillovi školné na vysoké škole ve výši 1 700 dolarů. Koupila mu notebook. Starší dceři Prudence zaplatila kurz cateringu a hotelnictví. Přispívala také na zdravotní výdaje stárnoucích rodičů.
A investovala do snu. Zaplatila zálohu 1 300 dolarů na půlakrový pozemek. Kmenová pravidla jí bránila zdědit rodinnou půdu. Pozemek měl být její šancí na domov.
Jenže život v Saúdské Arábii zůstal složitý. Zákony garantují školní docházku, ale školy chtějí dokumenty. Edith proto Blessings učila doma. Učila ji anglicky. Kdykoli mohla, koupila knihy.
„Nic nezapomíná,“ říkala Edith. „Učit ji nebylo těžké.“
Vyprávěla jí o Keni. Popisovala zelenou krajinu a rodinu. A když Blessings rostla, Edith jí opakovala, ať se modlí za brzký návrat.
Pandemie a rozhodnutí odejít
Pak přišel covid. Lidé nechtěli cizí osoby v domácnostech. Práce vyschla. Hlídání dětí začalo být nedostupné.
Když se objevila jakákoli zakázka, Edith nechala Blessings, tehdy čtyřletou, samotnou v bytě. Trápilo ji to. Byla celý den pryč a nikdo se jí nedovolal. Hlavou jí běžely otázky. Nebojí se Blessings? Je v bezpečí?
„Když chtěla vidět ven,“ řekla Edith, „koukala jen z okna.“
Edith se rozhodla odjet.
V dubnu 2023 dorazila na keňské velvyslanectví. Blessings šla vedle ní. Pro dítě to byl první přímý dotyk s domovskou zemí.
Na ambasádě panoval shon. V posledních letech udělal keňský prezident William Ruto ze zahraničních pracovních míst základ ekonomické politiky. Ambasáda nápor nezvládala.
Ženy čekaly v horku nebo ve stínu. Držely pasy, papíry i děti. Mnohé neměly peníze ani místo na spaní. Edith vzpomíná, jak prosily, někdy žádaly a někdy se dožadovaly pomoci. Chtěly uniknout zneužívání.
Edith řekla u přepážky, že chce domů. Měla peníze na letenky. Pracovník jí ale sdělil, že saúdsé úřady vyžadují výstupní dokumenty. Bez rodného listu je nemůže vyřídit. Na papíře Blessings neexistovala.
Saúdsá vláda tvrdí, že rodné listy pro děti cizinců zajišťují ambasády. Keňští úředníci zase říkají, že to dělají, i když mnoho žen popisuje opak.
Edith zůstalo v hlavě sedm slov: „Máte dítě. Nemůžete odjet.“
„Mami, jsme neviditelné“
Po odchodu z ambasády vymyslela plán. Možná ji deportují.
Říkala taxikářům, ať zpomalí u kontrolních stanovišť. Doufala, že si policisté všimnou dvou cizinek a vyžádají si doklady. Nic se nestalo.
„Mami, jsme neviditelné,“ řekla Blessings. „Nevidí nás.“
Edith pak chodila na policejní stanice a do deportačních center. Zkoušela jedno po druhém. Nikde ji nepřijali. „Nemůžeme vás vzít i s dítětem,“ vzpomíná na odpověď jednoho saúdsého policisty.
Úřady nechtěly deportovat děti, které nedokázaly evidovat. Právě to, co Blessings znemožnilo začlenění, teď blokovalo i deportaci. Bez rodného listu se z ní stalo dítě, které úřady neuměly „přesunout“.
Edith a Blessings proto spaly venku u čerpací stanice. Slyšely, že tam občas probíhají imigrační razie. Doufaly, že je policie chytí a deportuje společně. Ženy tam seděly s dětmi a sledovaly silnici.
Když policie dorazila, Edith říká, že hledala Etiopany bez legálního vstupu. Keňanky jako ona, které do země přijely legálně, pro úřady nepředstavovaly prioritu.
Snaha o deportaci se pro Edith změnila v práci na plný úvazek. Neměla peníze. Přišla o byt. Přespávala u přátel a u jiných matek. Půjčovala si a vymýšlela příběhy, které nerada říkala. „Všude jsem používala lži,“ přiznala. „Lži, lži, lži.“
Bludiště dokumentů a cesta přes Ghanu
Edith se vrátila na ambasádu. Chtěla zkusit znovu získat pro Blessings doklady. Tvrdí, že jí nikdo nedokázal vysvětlit, jaké dokumenty potřebuje a v jakém pořadí. Chodila tam opakovaně. Čekala celé pracovní dny. Pak ji poslali domů s tím, že má přijít později.
Při jedné návštěvě se jí zaměstnanec zeptal na národnost otce.
„Ghaňan,“ odpověděla Edith.
„Tak běžte na ghanskou ambasádu,“ řekl jí.
Tam jí nabídli riskantní řešení. Měla nechat Blessings u známé. Sama se měla nahlásit do deportačního centra. O Blessings měla mluvit až poté, co úřady dokončí její deportační papíry. „Pak vyřídí výstupní vízum i pro dítě,“ tvrdili jí.
Edith se bála. Zároveň to byla jediná konkrétní rada, kterou dostala.
„Když jste nemocní a lékař vám řekne: ‚Jezte trávu a bude líp,‘“ řekla Edith, „uděláte to.“
Blessings předala známé. Vysvětlila jí, že zkusí něco, co je může dostat domů. „Modli se, ať to vyjde,“ řekla Blessings.
V deportačním centru ji vyfotili, sejmul jí otisky a zavřeli ji.
Za pár dní dorazil keňský úředník, aby se na deportace podíval. Edith poznal. Věděl, že má dceru.
„Neřekl jsem vám, že máte dítě a nemůžete odjet?“ vzpomíná Edith na jeho slova.
Deportační centrum ji pustilo zpět do ulic.
DNA testy, čekání a záhadných 25 dolarů
V listopadu 2023 se v podobné situaci ocitlo tolik matek, že keňská vláda zajistila DNA testy. Matky tak měly prokázat mateřství a získat cestovní dokumenty.
Na ambasádě se tísnily desítky žen a dětí. Edith si přitáhla Blessings k sobě a postavila se do fronty.
Po hodinách jim lékaři udělali stěr z tváře. Řekli, že výsledky přijdou za tři měsíce.
Pak se stalo něco, čemu Edith nerozuměla. Při odchodu se jí úředník zeptal, zda má 25 dolarů. Pokud ano, může vystavit Blessings rodný list.
Edith nechápala proč. Proč teď? A co DNA testy? Šlo o úplatek?
Na letenky šetřila dlouho. Sebe i Blessings si často odpírala.
„Ano,“ řekla. Peníze měla.
Blessings dostala dokument s názvem „Certificate of Birth of a Citizen of Kenya Occurring Abroad“.
Ambasáda jí ale zároveň řekla, že bez potvrzení DNA testů nesmí odjet. Edith přitom držela rodný list, který ji označoval jako matku.
Tři měsíce se změnily v šest. Pak uběhl rok. Některé ženy výsledky dostaly. Edith a Blessings ne.
Keňská vláda nedokázala zdržení vysvětlit. Tvrdí, že nabízí „jasnou, postupnou a zákonnou cestu“ pro matky, které chtějí ze Saúdské Arábie odjet.
Edith nic jasného neviděla. Zaplatila 40 dolarů za cestovní dokumenty. Ty pak propadly, protože výsledky nepřišly. Musela platit znovu.
Jednou jí úředníci řekli, že ona i Blessings musí na saúdský úřad kvůli otiskům prstů. Edith se ptala, kdy přesně. Nikdo jí to nedokázal říct.
Čekala před ambasádou celé hodiny. Pak ji poslali pryč. Jindy neměl saúdský úředník čas. Jednou jí někdo slíbil, že ji odveze, a pak zmizel.
Zlom bez vysvětlení a cesta domů
V únoru jí ambasáda zavolala. Edith mohla přijít na otisky. Děti prý řeší zvlášť. Blessings proto dostala termín až po dalších třech měsících. DNA výsledky stále nikde.
Nic do sebe nezapadalo. A pak přišel další obrat.
V květnu zavolal pracovník ambasády. Utekly dva roky od první návštěvy. Edith prý konečně může domů.
Ptala se jak. Ptala se proč. Co se změnilo? A co DNA testy, které prý bez nich nic nepůjde? Keňské úřady to nevysvětlily.
- června, kdy Saúdská Arábie slavila svátek Íd al-adhá, dorazily Edith a Blessings na letiště krále Chálida.
Imigrační úředník je gestem poslal dopředu. Vytáhl sponky z Edithiných dokumentů a zavolal kolegy. Ti si papíry prohlíželi.
Ticho se táhlo.
Pak přišlo razítko. Těžký úder inkoustu. Povolení projít.
U letiště Jomo Kenyatta v Nairobi se Blessings rozhlédla a začala se smát: „Je to tak zelené.“
Ten den šly do kostela. Edith zavřela oči a prosila o nový život.
Autobus do jejich města na západě Keni jel sedm hodin. Vyjel večer a dojel nad ránem.
Návrat s prázdnýma rukama, ale spolu
Edith si slíbila, že se nevrátí s prázdnou. Přesto dorazila s méně než 200 dolary. Přišla i o půlakrový pozemek. Nezvládla splácet.
Blessings, teď devítiletá, chodí každé ráno do školy s kamarádkou Hope. Spolužáci jí říkají „anglická holka“. Edith na její plynulost pyšně ukazuje.
Edith je 51 let a nemá úspory. Do střechy zatéká. Nemá kozy ani krávy, takže nemá mléko jako sousedé. Chtěla zasadit kukuřici a cukrovou třtinu. Bez hnojiva ale půda zůstává holá. Jednou v noci jí zloděj ukradl žárovku u vchodu.
Saúdská Arábie rodině přinesla hodně. Edith ale při pohledu na hliněný dům přiznává lítost. Zmeškala narozeniny, promoce i dětství. A vrátila se bez jistoty.
Chtěla by podnikat. Jen neví jak. Často nedokáže naplánovat ani večeři. Na maso ani rýži nemá.
Má ale Blessings. To ji drží, když na ni padá samota.
Jednoho večera, když vzduch nesl ostrou vůni deště, se Blessings obrátila k matce. Mluvila se zvědavostí: „Tohle je ta Keňa, za kterou jsi mě prosila, abych se tak moc modlila?“
Edith chvíli mlčela.
„Ano,“ řekla. „Tohle je naše konečná destinace.“
