Bez proudu, tepla i vody: Oděsa prožívá dny pod ruskou palbou

Délka článku: 7 minutes

Oděsa bez proudu a vody prožívá další vlnu útoků, které zasahují přístav i energetickou infrastrukturu. Výpadky elektřiny, tepla a vody mění každodenní život a nejtvrději dopadají na seniory a lidi se zdravotním postižením.

Nejtěžší dopady nesou senioři a lidé se zdravotním postižením. Opakované údery míří na infrastrukturu přístavního města.

Když zazní výbuchy, zbývá jen čekat

Když Tetiana Rybak uslyší exploze, udělá jediné, co může: zůstane ležet a čeká. Nechodí. Do krytu se nedostane. Nedávno poprosila sociální pracovnici, aby jí okna přelepila slavnostním červeným balicím papírem, starými vojenskými plakáty a verzí Modlitby Páně.

Díky tomu už nemusí sledovat, jak kolem jejího bytu prolétají ruské drony.

Nejtvrdší bombardování za téměř čtyři roky války

Poslední dva týdny Rusko soustředí palebnou sílu na její rodnou Oděsu, největší ukrajinský přístav. Město zasahují drony i rakety a obyvatelé mluví o nejhorším ostřelování za téměř čtyři roky války.

Paní Rybak neměla v tomto měsíci elektřinu nejméně devět dní. Čtyři z těch dnů přišla i o teplo a vodu. Sociální pracovnice jí musela nosit lahve s vodou do sedmého patra. Rybak, která žije s postižením řadu let, si oblékla dvoje ponožky, dvoje teplé kalhoty, svetr a silný froté župan. Pak se zabalila do dvou dek.

„Psychicky to už nikdo nemůže vydržet,“ řekla čtyřiašedesátiletá Rybak, když ji nedávno navštívily sociální pracovnice. „Můj nervový systém se úplně zhroutil. Včera večer znovu vypadla elektřina a začalo ostřelování, sirény. Bylo to hrozně hlasité. Ještě horší byla tlaková vlna. Dveře i okna se třásly — bum, bum, bum — a já jsem jen ležela, nemohla jsem nikam utéct a neměla jsem kam.“

Údery na přístav a energetiku, oběti na životech

Někteří Ukrajinci se domnívají, že Moskva útočí na Oděsu u Černého moře i jako odvetu za nedávné ukrajinské útoky na „stínovou flotilu“, kterou Rusko využívá k přepravě ropy a obcházení sankcí. Velká ukrajinská města často zažívají vlny intenzivních úderů a pak klidnější období. Oděsa však čelí téměř nepřetržitým útokům od časných ranních hodin 12. prosince. Rusko míří hlavně na přístavní zóny a energetickou infrastrukturu. Útoky zabily nejméně devět lidí.

Improvizace v ulicích: nabíjení, vaření venku, generátory

Když vypadne elektřina, plyn i voda na několik dní, lidé hledají náhradní řešení. Telefony a počítače nabíjejí v městských centrech pomoci nebo v obchodech s potravinami. Vaří na provizorních vařičích venku. Sáčky s mlékem, vejci a zakysanou smetanou dávají na parapety, aby je ochladili. Někteří si postavili do dvorů velké generátory a pouštějí k nim sousedy.

Jeden muž připevnil svorky na autobaterii a natáhl kabel do bytu, aby napájel lednici a pračku. Jeden pár si natočil „rande“ v rybí restauraci. V pozadí znělo pravidelné praskání protiletadlových zbraní, které mířily na ruské drony. Desítky řidičů Tesly čekaly hodiny u jediného nabíjecího místa, které ještě fungovalo.

Od chvíle, kdy ruská armáda v únoru 2022 zahájila invazi, Ukrajinci drží při sobě. Lidé často mluví o jejich odolnosti tak často, až z toho vzniká klišé. Oleksii Kolodchuk, třiaosmdesátiletý obyvatel Oděsy, říká, že výpadky proudu a tepla pro něj nepředstavují největší problém. Nejvíc ho mrzelo něco jiného: zapomněl dát boršč do chladu venku, a tak zkysl dřív, než měl.

Kolodchuk by prý vzkázal i ruskému prezidentovi Vladimiru V. Putinovi. „Někdy si říkám, že kdybych k Putinovi mohl dojít s holí, tak bych mu ji pořádně přetáhl přes hlavu,“ řekl. „Možná by mu to vrátilo rozum, protože tam očividně něco hodně nefunguje.“

Trpělivost dochází, svátky ztěžknou

Po téměř týdnu bez elektřiny ale části obyvatel docházela trpělivost. Lidé uspořádali protest. Pro některé starší obyvatele znamenají tyto podmínky těsně před Vánoci a Novým rokem další ránu a optimismu ubývá.

Valentyně Avdiienko, dvaasedmdesátileté ženě, dělá radost hlavně její tříletý vnuk Denys. Je upovídaný a veselý bez ohledu na situaci. Když se spustí letecký poplach, křičí: „Balistika, balistika,“ a opakuje slova, která slýchá od dospělých.

Nedávno se Avdiienko vracela domů temnou ulicí. Kulhala, levou rukou se opírala o hůl a pravou táhla malý nákupní vozík. „Chci, aby to šílenství skončilo,“ řekla. „Jsme strašně unavení. Kdy už to bude konečně u konce?“

Pro starší lidi, kteří pamatují život v Sovětském svazu, působí válka ještě hořčeji. Staví Ukrajince proti Rusům, které mnozí dřív považovali za bratry.

Péče o syna a útěk do chodby při nejhorších úderech

Mahadan Farkhiiev, třiaosmdesátiletý muž, sloužil 25 let v sovětské armádě spolu s Ukrajinci i Rusy. Bojoval v Afghánistánu, kde ho zasáhla střela do pravé nohy. V obýváku má na stole fotografii v uniformě. Na hrudi mu visí sovětské medaile. Se svým bratrem a sestrou, kteří žijí v Rusku, už ale nemluví.

Olha Demydova, sociální pracovnice z ukrajinské charity Culture of Democracy, za ním nedávno přišla zjistit, co rodina potřebuje. Farkhiiev seděl na gauči s manželkou Anastasií a se synem Andrijem. Je mu 42 let a má dětskou mozkovou obrnu. Nemluví a nechodí. Polyká jen rozmixované jídlo. Rodiče mu musí asi čtyřikrát denně měnit pleny.

Když zesílí ostřelování, Farkhiiev s manželkou posadí Andrije do pojízdného toaletního křesla a přesunou se do chodby. Syn zatne ruce v pěst a pevně zavře oči, dokud výbuchy neskončí.

„Protože, nedej bože — kam bychom s ním utekli?“ zeptal se Farkhiiev.

Demydova říká, že poslední dobou tvoří velkou část její práce to, že lidem zvedá náladu. Někdy prý stačí přijít a ptát se na jejich dřívější život.

„Když není elektřina, topení ani voda, přichází apatie,“ řekla. „Člověk si říká: tak a je konec. A pak si uvědomí — ne. V žádném případě. Nesmíte to vzdát. Musíte pokračovat, musíte to přežít. Musíte to vydržet. Bude líp.“

Únava po letech války, rodina na frontě

Pro Tetianu Rybak, která zůstává upoutaná na lůžko v bytě v sedmém patře, se svět neměl vyvíjet takhle. Dřív sama pracovala jako sociální pracovnice a starala se o zranitelné lidi. Věřila, že ji život připraví na všechno.

Jenže po letech s postižením přišla v roce 2023 po náročné operaci ledvin o velkou část schopnosti používat nohy.

Myslela si, že jí ve stáří pomohou tři synové — nejstaršímu je 45, dvojčatům 35 — a dcera. Syny však skoro nevidí. Všichni bojují na frontě. Loni navíc dcera z Ukrajiny odjela, protože už tlak nezvládala.

Rybak dřív dokázala během poplachů usnout. Teď už ne. Poplach někdy trvá i deset hodin.

„Teď chci jen trochu klidu, aspoň malý kousek,“ řekla. „Moje zdraví se prostě hroutí. Mám pocit, že moje síly klesly na nulu. Už žádná síla nezbyla.“