Proč je Německo v pohledu na Rusko stále rozdělené

Délka článku: 3 minutes

Mnoho východních Němců má k Moskvě blíže než jejich západní spoluobčané — odkaz desetiletí sovětských vazeb i deziluze po znovusjednocení.

Když byla Judith Enders jako dívka na sklonku NDR venčit psa v lese, často potkávala mladé sovětské vojáky, jak rybaří u místního jezera.

„Moc jsme si nerozuměli, dorozumívali se gesty, ale měli jsme se rádi,“ říká. Okupanti se se štěnětem dělili o úlovek a dávali jí čokoládky s medvídkem Miškou. Dnes učí politologii na berlínské Hochschule Alice Salomon. „Vnímali jsme je jako kamarády, starší bratry,“ dodává s úsměvem, který prozrazuje, jak naivní to bylo.

Její vzpomínka pomáhá vysvětlit, proč ve východní části Německa přetrvává sympatie k Rusku — i po téměř čtyřech letech od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu.

Přežila i přes bezpráví a útlak spojený s dekádami faktické sovětské nadvlády, kterou lidé na podzim 80. let masově odmítli. Třicet pět let po znovusjednocení nostalgii přiživuje i to, že východ se nikdy úplně „nedotáhl“: lidé jsou tam chudší a častěji nezaměstnaní než na západě.

Berlínská zeď zmizela a někdejší minové pásmo je dnes přírodní rezervací. V postoji k Rusku ale hraniční čára mezi východem a západem zůstává překvapivě zřetelná.

Zatímco většina Zápaďanů invazi odsoudila a podporuje vyzbrojování Ukrajiny, ve východních spolkových zemích převládá zdrženlivější pohled: menší ochota k vojenské pomoci či podpoře členství Ukrajiny v NATO a větší otevřenost myšlence „míru za území“. Častěji také zaznívá, že část viny nesou Západ a Kyjev.

Tato trvalá propast komplikuje vládní snahy čelit ruské hrozbě a pomáhá krajně pravicové AfD sbírat hlasy na „proti-zbrojních, pro-mírových“ kampaních.

Východoněmecký pohled zapadá do pestré mapy postojů v bývalém sovětském bloku: Polsko a Pobaltí jsou po invazi výrazně protiruské, Maďarsko spíše vstřícné. Pokud by však Východ zůstal samostatný, patřil by dnes mezi nejvíc chápavé vůči Moskvě v severní Evropě.

Někteří experti říkají, že kořeny sahají stejně hluboko do doby po roce 1990 jako do let sovětské přítomnosti. Historik Jörg Morré mluví o „postsocialistickém společenství sdíleného osudu“: čas přikrášlil vzpomínky, zvlášť když kapitalistický restart mnohým nenaplnil sliby. Východní Němci zároveň měli neustálé srovnání se zámožnějším Západem — a často se cítili jako poražení znovusjednocení, což nově posílilo vazbu na Moskvu.

Historická břemena prohloubil i rychlý, do roku 1994 dokončený odchod sovětských vojsk, který rozbil zaběhlé lokální ekonomické vazby, připomíná historička Silke Satjukow. Paradoxně právě pokojný odchod vytvořil prostor pro idealizaci: „Představu, že Rusové jsou naši přátelé, si bylo možné uchovat, protože nebylo co ověřovat,“ říká.

Sociolog Steffen Mau dodává, že dnešní kontakty s Rusy jsou na východě omezené, a tak se postoje často opírají o dobu krátce po rozpadu SSSR, kdy se Moskva zdála otevřenější a demokratičtější. „Je to forma sovětské nostalgie — a mnoho lidí si neuvědomuje, jak zásadně se Rusko od 90. let změnilo,“ míní.

Sympatie přetrvaly i po invazi, vzpomíná Morré, který vede muzeum na místě německé kapitulace ve východním Berlíně. Když na budovu vyvěsil ukrajinskou vlajku, reakce sousedů a návštěvníků byla jednoznačná: „Sundejte ji.“

Rozdíl mezi východem a západem tak dál výrazně formuje německou debatu o Rusku — a ukazuje, že některé zdi padají pomaleji než ty z betonu.