Mrtvý ledovec je ztráta. Umírající je hrozba.

Délka článku: 7 minutes

Tající himálajský led tvoří tisíce nestabilních jezer – rostoucí nebezpečí pro města a vesnice pod nimi.

Himálajský led mizí. Svahy kdysi pokryté ledovci se odhalují, země na hřebenech pěti asijských států se propadá a klouže, jak mizí led, který ji stmeloval. V údolích se hromadí tavenina a prohlubuje jezerní mísy.

Jak lidstvo otepluje planetu, u Everestu ubylo tolik ledu, že základní tábor v Nepálu, stojící na tajícím ledovci, klesl od 80. let o víc než 70 metrů.

O pár měsíců později stoupal vědec Scott Watson proti proudu zkázy: vzhůru strmými údolími, kolem školních učebnic obalených blátem, až k „neznámému“ jezeru, které se náhle ukázalo všem.
V celém rychle se oteplujícím Himálaji vznikají tisíce vysokohorských jezer – a s nimi tisíce nových příležitostí, jak laviny či zemětřesení spustí záplavy. Když padají kameny nebo sníh na zmrzlý ledovec, obvykle se nic nestane. Jakmile se ale led mění v jezero, může stejný pád rozpoutat příval, který smete vesnice, turistické chaty i elektrárny.

Glaciolog Watson z Univerzity v Leedsu se svým týmem procházel Thame v rámci tří týdnů měření jezer v oblasti Everestu pomocí sonaru a dronů.
Na nafukovacím kajaku zjistili, že jezera nejsou klidná: z ledových srázů hřmí proudy taveniny, do vody se řítí kamení a suť, za těžkými mraky duní neviditelné sesuvy jako vzdálené hřmění.

Temný stín v údolí

Smrt ledovce chápeme jako nenahraditelnou ztrátu, oplakávanou v řádu geologických epoch. Jenže dokud ledovec „umírá“, není jen ztrátou – je hrozbou.
Problém je tavenina. Ubývající led zanechává vodu v zemní míse po někdejší mase ledu a tvoří jezero. Břehy z hlíny a suti jsou však křehké. Stačí sesuv. Nebo se odlomí kus zbylého ledu a spadne do vody.

Co se stane pak? Představte si, že skočíte „šipku“ do nadzemního bazénu, říká Daniel Shugar, expert na ledovcové povodně z Kalgarijské univerzity. Jenže tady neuděláte jen obří šplouchnutí – vyrazíte celý bazénový bok. „Vyprázdní se během sekund,“ říká.
Voda se řítí dolů údolím, nabírá rychlost i materiál: písek, prach, štěrk, balvany. Mění se v hustou kaši, která bourá domy.

Tak vznikaly některé z největších povodní v dějinách Země – přívaly, jež přetvářely krajinu. I ty nedávné byly zdrcující: v severní Indii v roce 2023 se do jezera zřítil půlkilometrový blok zpola zmrzlé zeminy a vytvořil zhruba dvacetimetrovou vlnu, která zabila desítky lidí a zničila vodní elektrárnu.

A co je horší, tyto povodně se těžko předpovídají: kde, kdy a jak udeří.
Jezírka nad Thame (vyslovujte TÁ-mé), která loni vytekla, byla malá – mimo seznam „nejrizikovějších“.

V onen teplý srpnový den se 32 školáků chystalo na oběd, když ředitel Om Prásád Bhattaráj spatřil v údolí valící se temný tvar. Byl huňatý, obrovský – jako by nová, mnohem širší řeka pohlcovala staré koryto. Přikázal dětem zahodit vše a utíkat.
Na vyvýšenině pak sledovali, jak voda drtí budovu, kde si měli dát čočku s rýží. Povodeň vyřízla Thame čtyřicetimetrovou, oblou rýhu. Ještě dny poté se hroutily do jícnů domy.
Zdravotník Milan Magar šel zrovna pro léky do sousední obce; při návratu stezka zmizela. Doufal, že z kliniky něco zachrání – nebylo co. „Nezbylo nic,“ říká. Děti pak týdny vídaly vodu ve snech.

Množící se rizika

Když se řekne ledovec, vybaví se běloba: klidná, pevná, neposkvrněná. Watsonův tým však na tváři nejdelšího nepálského ledovce Ngozumpa viděl spíš řeku suti, balvanů a šedobílé vody.
Led je skrytý pod sutí, která se sype ze stěn. Jak taje, přibývá na povrchu vody: nejdřív kaluže, pak tůně, posléze jezera. Ta se postupně propojují v spletité pásy kanálů.

Watson stál na břehu jednoho z nich a naváděl po hladině robot. Aplikace v telefonu ukazovala hloubku.
„Padesát metrů, nejvíc, co jsem viděl,“ hlásil. O pět minut později: „Už jsme na 67 metrech,“ tedy zhruba 220 stop.

Družice v posledních dekádách odhalují expanzi jezer stále detailněji. V roce 2020 jich bylo v Himálaji 19 300 – skoro o 1 700 víc než v roce 1990; jejich celková plocha vzrostla o 10 %.
Jenže jak hluboká jsou a jak nebezpečná, zjistíte až v terénu.

Watson vyrazil v květnu s průvodcem, třemi nosiči a kolegy Lauren Rawlinsovou a Radžendrou Kumárem Šreštou. V 80 kilogramech vybavení vezli robota, kajak, dva sonarové snímače, GPS základnu a laserový dálkoměr – i drobné luxusy: čokoládu, Pepsi a legendární Kendal mint cake.
Před deseti lety měřil v Nepálu jezírka, kde bylo téměř 45 metrů od hladiny k ledu. „Myslel jsem, že je to hodně,“ říká.
Letos našel hlubší. Obří jezero Dig Tsho, které roku 1985 katastroficky vyteklo (nejhůř postižená vesnice? Zase Thame), se znovu naplnilo. Maximální hloubka: 73 metrů.

Důvod, proč jezera tak hlubnou, je zjevný. S východem slunce na Ngozumpě se holé ledové stěny před očima rozpouštějí – nejdřív v čůrcích, pak v potocích.
Led uvolňuje kamení, které s hlasitým žuchnutím padá do jezer. Většina má velikost golfového míčku, ale v ledu vězí i balvany „jako psací stůl“, čekající na osvobození.

Za tři týdny tým ušel 210 kilometrů a zmapoval 26 jezer. Watson doufá, že data pomohou úřadům a obcím lépe chápat hrozby.
Znalost růstu jezer však říká jen to, kde může povodeň začít, ne jak ničivá bude.
Aby tomu porozuměla, zkoumá geomorfoložka Kristen Cooková z grenobelské univerzity 3D modely údolí před a po záplavě. Změny reliéfu ukazují, kolik pevného materiálu voda nabrala a tím navýšila svou sílu.
Když poprvé spočítala indickou povodeň z roku 2023, myslela, že se spletla. „To přece není možné,“ říkala si.
Výpočty ukázaly, že objem unesených sedimentů byl pětinásobek původního jezera. Jinými slovy – valící se hmota měla konzistenci mezi kalnou vodou a mokrým betonem.

„V létě nemáme klid“

V Thame nikdo nezemřel. Bylo denní světlo, lidé viděli a slyšeli, jak se voda blíží. Všichni se shodují, že to bylo mimořádné štěstí.
O to méně štěstí měli v červenci lidé u nepálsko-čínské hranice, když se přetrhlo tibetské jezero a zabilo nejméně 11 osob. Ještě před pár měsíci šlo o soustavu jezírek; spojila se a narostla na 60 hektarů, než praskla.

„Nikdo nevěděl, že se ta jezera tvoří,“ říká geovědkyně Sonam Futi Šerpová z Univerzity v Utahu. Malá jezírka na vysokých horách často uniknou satelitům – stíní je mraky i štíty.

Jedním z řešení je jezera částečně snížit. Nedávný grant 36 milionů dolarů z Fondu zeleného klimatu putuje do Nepálu na odtokové kanály u čtyř „vysoce rizikových“ jezer.
Metodu už země použila u Tsho Rolpa a Imdži. Kanál u Imdži z roku 2016 snížil hladinu o 3,3 metru, přesto jezero dál roste do délky, říká glaciolog Tenzing Čhögjal Šerpa z ICIMOD. Už teď má téměř tři kilometry na délku, 600 metrů na šířku a stovky metrů do hloubky.
A hrozí i menší okolní jezírka. Nawang Doma Šerpová (65) se s manželem nedávno přestěhovala do Čukhungu dvě míle pod Imdži, aby chovali jaky.
Jedné letní noci je probudil hukot vody. Vyděšená posvítila z okna – soused stál venku a sledoval proud valící se kolem domu. „Dokud ten hrozný zvuk neutichne, nespím,“ říká. „V létě nemáme klid.“

Lidé v Thame rozumějí. Mingma Rita Šerpa se tu narodil. Jako školák zažil první povodeň v roce 1985, kdy zemřelo 12 lidí. Později se stal jedním z prvních zaměstnanců místní vodní elektrárny. Loni byl v práci, když voda přišla znovu – a odnesla jeho dům, penzion i pozemek.
Teď bydlí u švagra v Káthmándú, daleko od ledu a štítů. Vrátit se neplánuje.