Florentský diamant se po 100 letech znovu objevil

Délka článku: 6 minutes

Legendární klenot habsburské dynastie – považovaný od roku 1919 za ztracený, ukradený či přebroušený – ležel po desetiletí v bezpečí v kanadské bance.

V roce 1918, na konci první světové války, císař Karl I. – vládce Rakousko-Uherska a člen rodu Habsburků – tušil, že impérium končí. Synovec Františka Ferdinanda, jehož atentát válku rozpoutal, viděl vzrůstající hrozby bolševiků a anarchistů, a tak nechal rodinné klenoty převézt do Švýcarska.

Mezi nimi vynikal 137karátový drahokam – proslulý žlutý, hruškovitě broušený diamant s mimořádným rodokmenem. Dřív patřil medicejským vládcům Florencie, než se stal součástí habsburských pokladů.

Záhada kolem diamantu zesílila krátce poté, co se císařská rodina uchýlila do exilu: mělo se za to, že kámen zmizel. Desítky let kolovaly fámy, že byl ukraden, nebo dokonce rozřezán a přebroušen. Příběh inspiroval filmy i romány.

Skutečnost – jak ji teď poprvé vyprávějí Karlovi potomci – je mnohem prostší: diamant ve skutečnosti nikdy nezmizel. Podle tří příbuzných Habsburků leží už od druhé světové války v trezoru kanadské banky, kam jej rodina uložila po útěku do Kanady. V říjnu pozvali novináře z The New York Times, aby si diamant i další klenoty prohlédli.

Karl von Habsburg-Lothringen (64), vnuk Karla I., řekl, že tajemství se drželo kvůli úctě k císařovně Zitě. Ta podle něj prozradila polohu diamantu jen dvěma synům – Robertovi a Rudolfovi – a požádala, aby z bezpečnostních důvodů zůstala sto let po Karlově smrti (1922) utajena. Jejich synové pak informaci předali dál.

Po celá ta léta rodina na dotazy o diamantu zásadně nereagovala. „Čím méně lidí o něm ví, tím větší bezpečí,“ říká Karl, který se o existenci klenotů dozvěděl až nedávno od bratranců – Lorenze (70) a Simeona (67).

Teď, když byla přísaha splněna, chce rodina diamant – známý jako Florentský – i další šperky v Kanadě vystavit jako poděkování zemi, která Zitě a dětem poskytla útočiště. „Měl by být součástí trustu tady v Kanadě a občas veřejně k vidění,“ říká Karl.

Za deštivého odpoledne se příbuzní sešli v bance u dlouho neotevíraného trezoru. Z ošoupaného kufříku, vycpaného zažloutlými papíry, postupně vybalili jednotlivé kusy – až se objevila i žlutavá, oslnivá hvězda sbírky. Všichni tři žijí dnes v Evropě a diamant viděli poprvé naživo. Florentský byl zabalen odděleně, ale může se zasadit do velké, drahokamy osazené brože z téhož souboru.

Klenotník Christoph Köchert z A.E. Köchert – někdejší dvorní dodavatel císařského dvora – diamant prohlédl a potvrdil jeho pravost: „Vzorec brusu téměř přesně odpovídá historickým vyobrazením,“ uvedl s tím, že soubor znaků jej přesvědčil, že jde o původní Florentský diamant.

Sbírka obsahuje i další kusy, například brilanty zdobený Řád zlatého rouna, rodový řád Habsburků. Karla osobně nejvíc dojal pamětní odznak řádu založeného roku 1430 v Bruggách Filipem Dobrým: „Jsem hluboce spjat s jeho historií a rolí v našem rodu.“

Po vymření mužské linie Medicejů přešel diamant k Habsburkům-Lotrinským: v roce 1736 se oženil František Štěpán s arcivévodkyní Marií Terezií. Při korunovaci Františka Štěpána na římského císaře (1745) diamant zdobil jeho korunu. Rod dal říši všechny císaře mezi 1440–1806 (s výjimkou krátké wittelsbašské vsuvky) a vládl Rakousku v letech 1804–1918.

„Habsburkové jsou nejvýznamnější dynastií moderních dějin střední Evropy,“ říká historik Richard Bassett, autor knihy o Habsburcích, kterého rodina pověřila zprávou o historii diamantu.

Po Karlově smrti na Madeiře (kam se rodina uchýlila ze Švýcarska) se císařovna Zita s dětmi přesunula do Španělska a roku 1929 do Belgie. Jak rostlo napětí, Zita a korunní princ Otto otevřeně vystupovali proti nacismu a Otto nabízel služby křehké První republice. Po anšlusu (1938) byl Otto prohlášen nepřítelem státu. Zita s osmi dětmi utekla – roku 1940 dorazila do USA a poté, s americkou pomocí, do Kanady, kde se usadili ve skromném domě v Québecu. Šperky – podle rodiny – vezla v malém kartonovém kufříku. „Babička se v Kanadě konečně cítila v bezpečí,“ říká Karl. „Myslím, že tehdy kufřík putoval do bankovního trezoru – a tam zůstal.“ Zita se roku 1953 vrátila do Evropy, klenoty nechala v péči quebecké banky. Zemřela 1989 ve věku 96 let.

Fámy o zmizení Florentského diamantu mezitím žily vlastním životem: spekulovalo se, že jej rodina po vzoru Romanovců prodala a kámen byl rozřezán, nebo že jej služebnictvo odneslo do Jižní Ameriky. V roce 1981 vyvolal rozruch prodej žlutého diamantu o zhruba poloviční velikosti – mnozí v něm viděli „přebroušený Florentský“. Existuje i parfém Florentine Diamond.

Jak přesně se zvěsti zrodily, není jasné; rodina tvrdí, že je nešířila. Už v roce 1921 psal The Washington Post, že diamant „chybí“. Bassett ve své zprávě uvádí, že klenoty, které Karl odvezl, byly vedeny odděleně od státních korunovačních klenotů – jako soukromý majetek rodu Habsburků-Lotrinských. Když se rakouská vláda snažila ve 20. letech tlačit na Švýcary, právní zástupce rodu potvrdil, že jde o rodinný majetek, nikoli o státní poklad. Zákon První republiky z roku 1919 o vyvlastnění habsburského majetku se na tyto klenoty nevztahoval – už byly mimo území Rakouska. I popisky ve vídeňské Císařské klenotnici označují věci, které si Karl odvezl, jako „evidované coby osobní šperky“.

Po zveřejnění příběhu oznámil rakouský vicekancléř a ministr kultury Andreas Babler okamžitou revizi, zda klenot nepatří republice: „Pokud se ukáže, že Florentský diamant je majetkem Rakouské republiky, zahájím proces jeho navrácení,“ uvedl s tím, že je v kontaktu s rakouským velvyslanectvím v Kanadě.

Rodina chce diamant během několika let vystavit v kanadském muzeu. Prodej se neplánuje a hodnotu komentovat odmítá. „Udržet jej sto let v anonymitě je mimořádný výkon,“ říká Bassett. „Je to ohromující pocta Zitě – byla nesmírně praktická žena s hlubokým citem pro dějiny.“